Církevní restituce
phpRS
Dnešní datum: 25. 06. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Ke stažení :: Odkazy  
Hlavní menu


Návštěvy
TOPlist

Video
Jen pro porovnání...




Jen tak...
Filosoficko-policejní:

Jde takhle policista po ulici a říká si:" myslím, tedy jsem!" a zmizel.

Jeden homofóbní:

Nejnovějšími průzkumy bylo zjištěno, že naprostá většina současných dívek by brala chlapce který je galantní, slušný, hezký, milý, pozorný, vhodně oblékaný a nemluví sprostě.

Problém je jen v tom, že takový chlapec, ...který je galantní, slušný, hezký, milý, pozorný, vhodně oblékaný a nemluví sprostě, již většinou chlapce má.

A ještě policejní z Anglie:

Policista příjde do knihovny. Knihovnice se otočí od registratury a ptá se: "co se stalo, pane? Jste zde služebně nebo začalo pršet?"

Elektronická pošta
pro magazín Vevetečky
redakce@vevetecky.cz

Nové články

* Církevní restituce

Vydáno dne 30. 05. 2011 (3244 přečtení)

rozšířením textu z publikace “Nové církevní zákony” vydané Státním úřadem pro věci církevní v Praze 1949 chceme doložit, jak klamné jsou výroky, že se církvi nemá vracet nic z nemovitostí, které “nakradly” (když sami komunisté při zestátnění farních obročí prohlašovali, že cílem je ulehčit kněžím o fyzickou práci, aby se mohli plně věnovat duchovním potřebám pracujícího lidu).

Slovo úvodem


Snad si to ani dost v přítomné době neuvědomujeme, ale budoucnost ukáže, jak nesmírný význam pro vývoj dobrého poměru mezi naším lidově demokratickým státem a církvemi má 14. říjen 1949, kdy dochází v Národním shromáždění k odhlasování zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a zákona o zřízení Státního úřadu pro věci církevní. крапива
Sám president republiky Klement Gottwald charakterisoval význam obou zákonů takto: »Shoda mezi většinou kněží a věřícími na jedné straně a státem na druhé straně u nás je a stát učinil všechno, aby se tato shoda ještě více upevnila. Důkazem toho jsou naše nové církevní zákony, které zabezpečují hmotně všechny církve, aby se mohly bez hospodářských starostí věnovat svým náboženským úkolům.« смородина
Proto je na místě, aby se naše veřejnost blíže seznámila s průběhem celého jednání o obou zákonech a zejména s jednáním o nich v parlamentě. K tomu chce posloužit tato brožura.
Projevy ministrů a poslanců jasně zachycují motivy, jež vedly k přijetí obou zákonů, a naznačují také, jaké předpoklady a jaká perspektiva se naskýtá provedením těchto zákonů církvím pro jejich budoucí klidný vývoj v naší lidově demokratické republice.
Když se v květnu 1945 začal český a slovenský lid těšit ze znovu nabyté národní svobody, vykoupené především krví bojovníků Rudé armády, byly u nás ty nejlepší předpoklady k přátelskému soužití církví a státu. Lidově demokratická republika byla ochotna zapomenout minulost, kdy římskokatolická hierarchie se mnohdy postavila proti našim nejsvrchovanějším státním zájmům. Republika poskytla od prvých porevolučních dnů všem církvím a především církvi římskokatolické všechny možnosti náboženské činnosti a naplnila tak skutkem slova košického programu, jehož jednou ze stěžejních zásad byla svoboda náboženství a vyznání.
Porovnáme-li tento přátelský postoj státu vůči církvím, nemůžeme, na rozdíl od ostatních církví a náboženských společností, konstatovat obdobný postoj římskokatolické hierarchie vůči státu. Na biskupských poradách v listopadu 1945 byly hlavním předmětem jednání otázky, jak oslabit vliv nových sociálních vymožeností a jak zadržet ruku, trestající Němce a spolupráci s nacistickými okupanty. Negativní postoj katolické vysoké církevní hierarchie byl dotvrzen v předvolebním údobí roku 1946, kdy některé katolické fary se staly přímo základnami agitace proti všem pokrokovým sociálním proudům. Někteří hodnostáři výslovně pohrdli zásadami, že není dobře zneužívat náboženství k politickým účelům a zatahovat politiku do náboženství, a postavili se ve volbách pastýřskými listy a svou činností na kazatelnách na stranu zpátečnických vedení některých stran. Nevadilo jim příliš, že se ve své skrývané protistátní činnosti spolčují s lidmi, kteří s katolickou církví nemají nic společného. Již z toho je patrno, že zájem církve a věřících jim byl vedlejší. Šlo jim o to, o co usilovala reakce: o zvrat mocenských sil, o zamezení nastoupené cesty k socialismu. Přes tuto činnost nejvyššího katolického kleru se nestalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že Národní fronta a její vedoucí složka Komunistická strana Československa zaujme vůči církvi jiné stanovisko, než měla dříve.
Ani po únoru 1948, kdy pracující lid rozdrtil pokus reakce o protistátní puč a odstranil ji ze spolurozhodování o státních záležitostech, se nezměnilo nic na postoji vlády obrozené národní fronty k církvím a k náboženskému životu. Stejně tak jako před tím pokračovaly státní orgány v opravách církevních staveb, stejně tak jako před tím byl náboženský život plně svobodný a netrpěl žádným nedostatkem a újmou.
V souladu se zásadami ústavy hledal stát cestu, aby byly zajištěny materiální základny náboženského života a aby byli duchovní sociálně zajištěni. Lidově demokratický režim usiloval o to, aby odstranil bolestnou situaci kněží, do které ji zavedl nepřátelský postoj minulého kapitalistického režimu vůči náboženství. Lidově demokratická vláda bere kněžím žebráckou hůl, kterou je obdarovala první republika, a chce jim dát stálý příjem, slušnou existenční úroveň a zajištění ve stáří. Tak vznikl návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví. Akční výbory Národní fronty ujaly se úkolu informovat duchovenstvo všech církví a náboženských společností o tomto návrhu zákona jednak jednotlivě a pak na společných vikariátních schůzích, při čemž upřímně a otevřeně s duchovními prodiskutovaly jednotlivé paragrafy připravovaného zákona. Na základě připomínek kněží byl pak konečný text návrhu zákona upraven tak, aby ve smyslu ústavních záruk vyhovoval většině duchovenstva všech církví a náboženských společností, zvláště ovšem drobným, venkovským kněžím. Již během projednávání tohoto návrhu zákona bylo jasné, že většina kněží s ním souhlasí, což je nejlepším důkazem dobrých úmyslů státu a demokratičnosti prováděné diskuse o návrhu zákona.
Nutnost sjednotit církevní a náboženskou agendu z různých ústředních úřadů inspirovala pak návrh zákona o zřízení Státního úřadu pro věci církevní.
Projednávání těchto zákonů v Národním shromáždění se stalo událostí historického významu. Jednotlivé referáty ministrů, zpravodajů a dalších řečníků odhalily průběh projednávání tohoto zákona s představiteli církví, osvětlily důvody, proč se staví hierarchie římskokatolické církve proti těmto zákonům, a daly všemu našemu lidu názorný obraz péče, kterou stát poskytuje náboženskému životu. A tak tím více vynikl jako protiklad státu nepřátelský postoj představitelů římskokatolické církve, neboť na druhé straně představitelé všech nekatolických církví a náboženských společností, jak na začátku jednání, tím více pak po osvětlení všech otázek, dali přesvědčivý výraz svému nanejvýš příznivému poměr k lidově demokratickému zřízení svou činností ve prospěch úsilí pracujícího lidu po uskutečnění socialismu v našem státě.
Projednávání obou zákonů dalo příležitost uvědomit si situaci církví a obtížnost sociálního postavení kněží za první republiky. Naše lidově demokratická republika ukázala celému světu, jak taktně a příkladně dovede řešit nábožensko-politické problémy a všechny otázky, vyplývající ze vztahu státu k církvím a náboženským společnostem.



Rozprava o církevních osnovách ve 35. schůzi Národního shromáždění.

Jako všechny osnovy zákonů, přišly také obě církevní předlohy po schválení ve vládě do parlamentu. Byly přiděleny čtyřem výborům: výboru kulturnímu, výboru sociálně politickému a zdravotnickému, výboru ústavně právnímu a výboru rozpočtovému. Výbory byly svolány na pondělí 11. října, aby osnovy projednaly.
Když byly církevní předlohy pečlivě projednány ve výborech, došlo k jednání o nich dne 14. října 1949 ve 35. plenární schůzi Národního shromáždění.
Již pohled na vyhrazené lóže a galerie sněmovny přesvědčil každého o velikém zájmu, se kterým duchovenstvo hledělo vstříc jednání. Prostory tyto byly naplněny do posledního místa duchovenstvem, které přišlo i z nejodlehlejších krajů republiky. Celkem bylo přítomno na 200 kněží, z toho na 150 kněží římskokatolických. Přítomni byli mimo jiné převor maltézského řádu P. Haisler, profesor Škoda a jiní římskokatoličtí kněží, z pravoslavných kněží exarcha Jelevferij, patriarcha církve československé dr. Kovář a její pražský biskup Novák, profesor Hromádka za českobratrskou církev evangelickou, dr. Kováč z Bratislavy za reformovanou církev slovenskou, dr. Ungár za židovskou obec náboženskou, dr. Hašpl za unitáře.
Mnozí z těch duchovních, kteří se z různých příčin sněmovního jednání nemohli zúčastnit, poslali předsedovi Národního shromáždění dr. O. Johnovi pozdravné telegramy, v nichž vyjadřují naprostý souhlas s oběma zákony a oddanost našemu pracujícímu lidu a lidově demokratické republice.
Ale přišli i laičtí věřící, přišli prostí občané, mezi návštěvníky prokvétaly úbory venkovských žen.
Do schůze se dostavili téměř všichni ministři, poslankyně a poslanci byli přítomni v plném počtu.
V tomto důstojném ovzduší jednalo Národní shromáždění o církevních předlohách. O vládním návrhu zákona, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, promluvil jako generální zpravodaj všech výborů posl. Török, obsahem a významem návrhu zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem se zabýval jako generální zpravodaj posl. Dr. Havelka. Poté následovaly projevy ministrů prof. Dr. Zdeňka Nejedlého, dr. Alexeje Čepičky a P. Josefa Plojhara. Nakonec k oběma návrhům v rozpravě promluvili: dr. Hobza za čs. stranu socialistickou, dr. Polanský za čs. stranu lidovou, poslanec Žiak za stranu slovenské obrody, poslanec Pokojný za stranu slobody, poslankyně Leflerová a poslanec Holdoš za KSČ.


Z projevů zpravodajů v plenární schůzi Národního shromáždění
Soustředění veškeré církevní agendy
Poslanec Török pojednal ve své zprávě, podané za výbory kulturní, ústavně právní a rozpočtový, o vládním návrhu zákona, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní (tisk 346).

Oči všetkých veriacich, bez ohľadu na náboženskú alebo politickú príslušnosť, sú dnes uprené k tomuto zákonodárnému sboru, ktorý stojí před veľmi zodpovednou úlohou usporiadať spolužitie medzi štátom, našimi cirkvami a cirkevnými spoločnosťami. Stojí před riešením takmer tisícročného problému, ktorý sa skoro v každej novej době nanovo riešil a upravoval, a náš štát v tomto storočí pristupuje k jeho úprave už po druhý raz.
Kým v rokon 1918-1928 riešenie otázok pomeru medzi cirkvami a štátom bolo doprevádzané tuhým kultúrnym bojom a viedlo k politickej roztrieštenosti, ktorá skončila zradou a Mnichovom, dnes pristupujeme k tejto práci spokojne a jednotne bez ohľadu na politickú alebo náboženskú príslušnosť, po príklade nášho jednotného boja za oslobodenie, kde robotník, roľník, kňaz i úradník bojovali bok po boku či už v podzemí alebo na bojištiach a vedeli společne umierať v koncentračných táboroch alebo na popravištiach.
V znamení tejto jednoty pristupujeme k prejednávaniu prvého z dvojice nových církevných zákonov, ktorým je vládny návrh zákona (tlač 346), ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné. Pri tejto príležitosti chcem poukázať na dôležitosť a význam tohoto zákona jednak preto, že sa dotýka našich cirkví a cirkevných společnosti, ktoré sdružujú väčšinu našich národov, a hlavne z tej príčiny, že najmä v posledných mesiacoch tohoto roku i cez všetky úsilia vlády o dobrý pomer medzi šátom a rímskokatolíckou cirkvou, ako aj cez úsilie vlasteneckých katolíkov a duchovných, sdružených v Katolíckej akcii, snažia sa u nás najmä vysokí cirkevní hodnostári nahovoriť veriaciemu ľudu a svetu, že v našej ľudovodemokratickej republike je obmedzovaná náboženská sloboda.
Smutné zjavy po našich dedinách, najmä na Slovensku, ktorých sme boli svedkami v prvých mesiacoch vzniku Katolíckej akcie a ktoré boly aranžované k rozváteniu nášho hospodárskoho života, nei sú zjavmi novými. Ani heslá, ktoré boly pritej príležitosti po našich dedeinách rozširované, nie sú nové. Poznáme ich z prvej republiky, kedy sa týmito heslami získavaly volebné hlasy najmä medzi veriacimi, a mala sa tým tiež odviesť pozornosť od riešenia pálčivých sociálnych problémov. Kam to viedlo a ako to skončilo, toho smutnými svedkami sme boli v rokoch 1938 a 1939. Lenže vtedy už bolo známe nové heslo: »Za Boha a národ.« Kto ohrožoval Boha a národ v r. 1938 a v nasledujúcich? Boli to práve fašistickí spojenci šíriteľov týchto hesiel, ktorí ohrožovali najzákladnejšie ľudské práva a denne šliapali po prikázaniach božích týraním a vraždením nevinných obetí v koncentračných táboroch. A nebyť víťazného oslobodenia bratským Sovietskym sväzom, zem od Šumavy k Tatrám by dávno nebola patrila českému a slovenskému národu.
Každý súdny člověk môže sa presvedčiť, že tieto heslá sú rozširované s určitým cieľom a že skutočnosť je práve opačná, lebo vytvorenie dobrého pomeru medzi cirkvami a štátom je súčiastkou nášho nového spoločenského poriadku práve tak, ako ostatné zásahy, učinené v hociktorom sektore nášho života.
Naši politickí činitelia hneď od začiatku násho oslobodenia v r. 1945 neprestali zdôrazňovať, že sloboda náboženského presvedčenia je a zostane neodlučiteľnou súčiastkou občianskych práv. So strany vládnych činiteľov prejavoval sa ten najvľúdnejší pomer najmä k náboženstvu rímskokatolíckemu a presvedčili sme sa o tom, že z hrôzostrašných predpovedí před oslobodením nesplnila sa ani jedna. Taktiež po februárových udalostiach sa priateľský postoj našej vlády k našim cirkvám nezmenil.
Naša Ústava z 9. mája minulého rooku zabezpečuje nám vytvorenie nového spoločenského poriadku a dáva nám maximum slobôd a práv občianskych. Jednou z týchto slobôd občianskych je sloboda svedomia a vyznania, ktrej ochrana a slobodné užívanie sa upravuje práve prejednávanou osnovou zákona. Naša terajšia ústava nielen že zabezpečuje slobodu svetového názoru, vyznania alebo presvedčenia, ako aj právo vyzvánať verejne alebo súkromne akékoľvek náboženstvo, poťažne slobodne vykonávať akékoľvek obrady s ním spojené, ale zabezpečuje vo skutočnosti rovnosť všetkých vyznaní před zákonom, lebo zakazuje rasovú a náboženskú nesnášanlivosť. Na druhej strane však nedovoľuje, aby sa táto náboženská sloboda zneužívala kýmkoľvek a k akýmkoľvek nenáboženským cieľom. Táto náboženská sloboda, zaručená našou ústavou, je dodržiavaná a celá politika Národného frontu sa prevádza v duchu našej ústavy. To nie sú frázy, ale neoddiskutovatelné fakty.
Ústava z prvej republiky mala tiež ustanovenie o slobode svedomia a vyznania a o rovnosti všetkých vyznaní pred zákonom. Pozrime sa však bližšie, ako to vyzeralo v praxi. Namiesto pokoného riešenia pomeru medzi cirkvami a štátom bol svedeý na pôde parlamentu ostrý kultúrny boj, ktorý mal skončiť rozlukou církve od štátu. Tým mala byť odvedená pozornosť od rišenia veľmi naliehavých sociálnych otázok, ktorých vyriešenia sa domáhal pracujúci ľud. Kultúrny boj sa síce skončil, ale ostaly i naďalej nevyriešené otázky pomeru církvi k štátu, a neboly riešené ani sociálne problémy. Vysoká církevná hierarchia, ktorá vtedy i dnes kričí, že sa berie ľuďom náboženstvo a cirkvám možnosť nerušeného pôsebenia medzi veriacimi, starala sa o veci kultu a náboženstva nemej ako o zaistenie svojej moci v šátte, a to ako po stránke majetkovej, tak i po stránke svojho polistického významu. Akonáhle prestalo hroziť nebezpečie cirkevnému majetku, ustal tento kultúrny boj, hoci základný pomer medzi cirkvami a štátom ostal i naďalej nevyriešený.
Všetky zákony a nariadenia, vydané za prvej republiky, riešily len určité úseky z celého radu problémov na poli cirkevnom, a ani zákon o vzájomných pomeroch náboženských vyznaní z r. 1925, ani modus vivendi z r. 1928, ba ani kongruový zákon nepriniesly podstatnýc zmien do stavu, aký bol za Rakúsko-Uhorska.
Vládny návrh zákona (tlač 346), ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cíkervné, má 6 paragrafov. Je len zákonom rámcovým a k jeho prevedeniu budú vydaní potrebne prevádzacie nariedenia.
V § 1 hovorí sa o zriadení Štátného úradu pre veci cirkevné ako o ústrednom úrade, na čelo ktorého bude postavený minister, ktorého určí prezident republiky. Tým je dostatočne odovodnená vážnosť a dôležitosť tohoto ústredného úradu, ktorý má riešiť nabudúce všetky církevné záležitosti.
§ 2 objasňuje jeho úkoly, vyplývajúce z našej ústavy, aby sa u nás církevný a náboženský život vyvíjal v súľade s našou ústavou a so zásadami ľudovodemokratického zriadenia. Jeho úlohou bude sjednotiť církevné zákoy a předpisy, a dbať, aby ústavné zásady neostaly len na papieri.
§ 3 určuje jeho pôsobnosť. Tu se najvypuklejšie ukáže roztrieštenosť v cirkevnej agende, ktorá vyplýva z nejednotnosti predpisov týkajúcich sa cirkví. Podstatná časť tejto agendy je na ministerstve školstva, vied a umení a na Slovensku na príslušnom povereníctve. Ďalšia časť cirkevnej agendy je rozdelená v rozličných ministerstvách a úradoch, najmä na ministerstve sociálnej starostlivosti a ochrany práce, na ministerstve zdravotníctva, ministerstve techniky, ministerstve informácií a osvety, ministerstve financií, ministerstve vnútra, ministerstve zemedelstva, ministerstve zahraničia, ministerstve spravodlivosti, ministerstve pôšt a na Najvyššom cenovom úrade.
Všetky referáty a oddelenia sa na ústredných úradoch zrušia a tieto prevezme Štátny úrad pre veci cirkevné.
§ 4 stanoví, že svoju pôsobnosť na Slovensku vykoná minister prostredníctvom Slovenského úradu pre veci cirkevné, riadeného povereníkom, ktorého určí vláda.
§§ 5 a 6 nepotrebujúosobitné vysvetlenie.
Táto osnova zákona po jej prijatí parlamentom prevedie sjednotenie cirkevnej agendy, aby všetky záležitosti týkajúce sa cirkví boly riešené v budúcnosti jednotne, objektívne, prehľadne a rýchle, čím sa zlikviduje starý stav roztrieštenosti.
Zákon, ktorým se zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné, ako aj druhý zákon o platoch duchovných, ktorý s tým úzko súvisí, rieši čisto vonkajšie záležitosti cirkví a nijako sa nedotýká ich vnútornej štruktúry, ani vecí vieroučných a mravoučných. Všetci duchovní bez ohľadu na ich cirkevnú príslušnosť, ktorí majú kladný postoj k nášmu štátu a jeho ľudovodemokratickému zriadeniu, s radosťou uvítajú oba tieto zákony, ktoré ich pozbavia hmotných starostí a vratia ich tak svojmu pôvodnému poslaniu medzi veriacimi: slúžiť Bohu a vlasti. Pozbavení starostí existenčných, nájdu si dosť času, aby sa svojou radou a dobrým príkladom účinne zapojili do budovateľského programu našej vlády, ktorého cieľom je povzniesť úroveň širokých vrstiev pracujúcich, čo je i najvyšším príkazom božím – príkazom lásky k bližnemu.
Vládny návrh zákona (tlač 346), ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné, bol prerokovaný dňa 10.októbra 1949 vo výboroch ústano-právnom, rozočtovom a kultúronom. Ako spoločný zpravodajca týchto výborov doporučujem slávnemu Národnému shromaždeniu prijatie tejto osnovy podľa usnesení výborov.


Nové údobí sociálního postavení duchovenstva
Zpravodaj poslanec dr. Havelka ve své zprávě k návrhu zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem pravil:
Také druhá z osnov, které dnes projednává Národní shromáždění, má nesmírný význam pro celý další vývoj náboženského života v naší zemi. Návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společnností státem vytváří zcela nový život pro církve a náboženské společnosti, oprošťuje církve od nekřesťanských zájmů a vlivů, napravuje staleté křivdy na drobném duchovenstvu všech církví. Tímto zákonem končíme období, kdy boháči mohli zneuživat církví a náboženství pro svoje nízké, sobecké třídní zájmy proti pracujícímu člověku, a umožňujeme duchovním všech vyznání, aby kráčeli pevně s lidem vstříc nasí společné šťastné budoucnosti.
Panstvo, které v minulosti vládlo v naší zemi, se často dovolávalo náboženství a církve. Zdegenerovaná habsburská dynastie němčící a maďarisující šlechta v Rakousku-Uhersku, stejně jako bankovní a agrární magnáti prvé republiky si hleděli zajistit podporu vysoké katolické hierarchie. Katolická hierarchie vlastnila obrovské velkostatky, přepychové paláce a zámky, žila ve svých sídlech obklopena houfy služebnictva a hájila, až na světlé výjimky, zájmy šlechty nebo později buržoasie. Není divu, že pracující lidé i věřící odsuzovali ohromné nekřesťanské bohatství církevního panstva. Katolická církev jako vlastník obrovských latifundií, na nichž byly vykořisťovány tisíce zemědělských dělníků, se tak dostávala do jedné fronty s vládnoucí šlechtou a později s velkoburžoasií a agrárním panstvem proti lidu, ztrácela vážnost u pracujících mas a stávala se předmětem jejich odporu. Vedle mocné a nesmírně bohaté katolické hierarchie byly ostatní církve za Rakouska-Uherska pouze trpěny a také za buržoasní republiky se jejich postavení nemohlo zvláště hospodářsky ani přirovnat k vlivu a prostředkům katolické církve.
Avšak i uvnitř katolické církve byly hluboké rozdíly. Zatím co vysoká hierarchie žila v lesku a slávě po boku vládnoucích tříd, prostí katoličtí duchovní, kaplani, faráři a děkani, žili s lidem, prožívali s ním dobré i zlé, znali jejich bolesti i tužby. Vládnoucí třída v katolickém Rakousku i v buržoasní republice pohlížela proto na velkou část prostého kněžstva s nedůvěrou, považovala je za spojence lidu, neměla zájem o jejich sociální postavení. Drobní duchovní, kteří se nedostali na nečetné protekční fary, žili proto skrovně, často v bídě a nedostatku. Venkovští faráři, zejména v chudších oblastech, obyčejně ještě dřeli po celodenní službě na svém políčku a sháněli každou korunu vedlejšího výdělku. Farář Karel Dvořák z Dubu u Vodňan o tom píše v dopisu: »Kněžské příjmy byly až dosud velmi nespravedlivě rozděleny. Kněží na malých farách v žebrotě, hrozně živoří a svou poměrně velkou režii musí uhrazovat pracným a většinou i trapným ohlížením se po vedlejší jakékoli výpomoci, kdežto kněží na velkých neto t. zv. tučných farách nevědí, mají-li si – s nadsázkou řečeno ovšem – koupit každou tatřka chvíli raději nové auto nebo postavit další vilu. Znám faráře, který na malé faře musel pomáhat se svou starou matkou sedlákům při polních i jiných pracích, aby se mohl aspoň vůbec najíst, a znám ovšem zase i kněze na jiných, velkých farách, kteří tam mají doslovně zlatý důl.«
O postavení církví a duchovenstva se jednalo několikráte již za prvé republiky, ale bez pomoci pro nižší klerus. Několik návrhů ušlechtilého arcibiskupa Stojana na odstranění nejkřiklavějších křivd bylo v roce 1919 okleštěno nebo zamítnuto. Zatím co vysoké hierarchii, která se dovedla přes štvanici kulturního boje rychle dohodnout s vládnoucí buržoasií, zůstaly velkostatky ve výměře 319.000 ha, připravila panská koalice pro drobné duchovenstvo kongruový zákon. Tento zákon ještě prohloubil nerovnost církví, ale také poškodil právě chudé katolické duchovenstvo. Jeden z poslanců v rozpravě chrakterisoval zákon takto: »Změny jsou přímo zhoršením situace těch, jimž by mělo býti něco poskytnuto, zcela chudých duchovních, ve prospěch těch, kteří již mají více. Tak sociální pláštík při této předloze padá sám sebou.« Také venkovští katoličtí kněží přijali zákon projevy nesouhlasu a zklamání. Katolický kněz František Pukl píše v brožuře z roku 1926 o kongruovém zákonu: »Co je platný zákon, který na jedné straně skýtá několik nepatrných výhod, ale na druhé duchovenstvo trojnásobně poškozuje? Stát si mohl započíti a sebrati všechno, jen měl dáti slušný plat, úměrný vzdělání duchovenstva a současným drahotním poměrům.« Dodnes vzpomínali katoličtí duchovní trpce na křidy a příkoří, která jim přinesl buržoasní režim prvé republiky.
Teprve po vítězství lidové demokracie jsme přistoupili k dílu, na které čekaly celé generace drobného duchovenstva. Pozemkovou reformou po únoru 1948 byly zabrány církevní velkostatky, které stavěly dříve katolickou hierarchii a bohaté kněžstvo po bok nepřátel lidu a vyvolávaly odpor a nenávist pracujících vůči církvi. Zároveň přikročila Národní fronta k přípravám velkorysé úpravy, která by po prvé v dějinách naší země zajistila činnost těch, na které všechny dosavadní režimy zapomínaly, práci tisíců drobných duchovních, kteří žijí s lidem a slouží jeho potřebám. Touto úpravou měla být také zajištěna skutečná rovnoprávnost církví, která za prvé republiky zůstala jenom na papíře. Tak byl vypracován v květnu 1948 se zástupci církví návrh zákona o hosppodářském zajištění duchovenstva. Když arcibiskup Beran v červnu 1948 jednání rozbil, pokračovaly přípravy pro provedení zákona dále a zákon byl předložen k diskusi nižšímu duchovenstvu. Návrh zákona vyvolal velikou odezvu. Tisíce duchovních uvítaly s radostí novou úpravu. Farář Fr. Hroch z Putii např. Napsal: »Jsem s tímto návrhem zákona zcela spokojen, ba přímo překvapen jeho benevolencí. Sloužím již 35 let a vím tudíž z vlastní zkušenosti, jak každý nárok na zlepšení našich hmotných poměrů narazil vždy na tuhý odpor tehdejších zákonodárných sborů. Těším se tudíž na brzké uzákonění tohoto návrhu.« Přes ničemný útok, který rozvinula reakční katolická hierarchie proti republice, pokračovala Národní fronta v přípravách zákona, který schválila vláda 4. října a který je nyní předkládán Národnímu shromáždění.
Zákon především stanoví, že stát bude vyplácet každému duchovnímu, který působí se státním souhlasem v duchovní správě, pevný plat. Tento plat, jehož sazby přinesou vládní nařízení, znamená veliké zvýšení dosavadních příjmů kněžstva. Duchovní a jejich rodinní příslušníci budou míti dále nárok na sociální dávky podle poměrů státních zaměstnanců, zejména na dávky na nezaopatřené děti a na pensijní zaopatření. To vše znamená nesmírnou změnu v životě našeho kněžstva. Končí se dřina chudých farářů na horských políčkách a doprošování věřících. Štolové poplatky, které nejsou zrušeny, budou jen příspěvkem k pevnému platu. Odstraňuje se bída mladých kaplanů a staří duchovní poznají po prvé zasloužený odpočinek v zajištěném stáří. Bez věčných existenčních starostí může se dnes duchovní klidně a s radostí věnovat svým náboženským úkolům, službě náboženským potřebám věřícího lidu.
Zákon dále ustanovuje, že stát hradí církvím na základě schválených rozpočtů také veškeré jejich věcné náklady, spojené s výkonem bohoslužeb a s církevní administrativou. V tom jsou zahrnuty také platy jiných zaměstnanců než duchovních. Proto stát též dohlíží na majetek církví. Místo staré spleti patronátních závazků, místo doprošování a shánění úhrady církevních staveb na různých místech budou nyní potřebné náklady zahrnuty do rozpočtu církve a v rámci rozpočtu uhrazeny státem. Stát vydržuje rovněž učiliště a ústavy pro výchovu duchovních.
Nový zákon tedy podstatně mění celou hospodářskou situaci církví a vytváří nové postavení duchovenstva všech vyznání. Zatím co dříve bohatství církve sloužilo nevelké hrstce církevních velmožů, zatím co se dříve stavěly honosné paláce a chátraly často venkovské kostely, nyní se lidově demokratický stát postará, aby byly radostné a krásné naše chrámy, v nichž čerpá posilu pracující lid na venkově i v městech. Zatím co dříve nad prostým duchovním visela stále hrozba chudé fary a živoření, získává nyní každý kněz pevný nárok na zaslouženou odměnu za svoji práci. Žádné vyhrůžky a hrozby nemohou již poctivého kněze přivádět na cestu reakce a zrady, nikdo nemůže být pro svoje vlastenecké stanovisko pronásledován. Žádný existenční tlak již nemůže kněžím bránit, aby zůstali věrni svému náboženskému poslání a lidu.
Není divu, že zuří právě ti, kteří spekulovali s bídou a bezmocí nižšího kleru, kteří se hrozí toho, že by se jeho postavení zlepšilo. Proti zlepšení sociální úrovně duchovenstva zuří zahraniční propaganda imperialistů i Vatikánu a organisuje směšné aranžované akce i reakční katolická hierarchie, která nutí existenčními vyhrůžkami katolické duchovní, aby podpisovali jednotné, předem nacyklostylované prohlášení proti zákonu. Katoličtí duchovní s rozhořčením odmítají tuto nedůstojnou komedii. Vítají zákon a těší se, že bude brzy schválen a začne se provádět. Z nesčetných ústních i písemných projevů souhlasu uvádím výňatek z dopisu kněze na Slovensku, který píše: »Som 24 rokov v duchovnej správe. Vždy som zdôrazňoval, že církev raz musí vyriešiť hmotné otázky duchovných a kriklavé nerovnosti musia raz zmiznúť. Ak si to nevyriešime sami, vyrieši to iný bez nás a na náš úkor, ba možno i proti našim záujmom. Milo som sklamaný! Štátna správa pristupuje k riešenie, a to nie proti nám, ale v náš prospěch.« A děkan Augustim Šumbera z Rovenska řekl: »Vědomí, že i naše vláda uznává a oceňuje práci nás duchovních pro náš lid a náš přínos k budovatelskému dílu republiky, nás, největší většinu katolického duchovenstva, těší, ale na druhé straně také zavazuje k vlasteneckému jednání. «
Takové je mínění zdrcující většiny duhcovních všech náboženských vyznání v naší zemi. My, zástupci pracujícího lidu, který je nyní v naší zemi pánem, chceme dnes jim všem poděkovat za věrnou službu vlasti a lidu. Chceme poděkovat všem těm tisícům farářů, kaplanů a děkanů, poctivým duchovním všech vyznání, kteří byli s lidem v dobách nejtěžších a zůstávají mu věrni i dnes, v letech radostného budování. Dnes jim všem chceme skutkem dokázat, že i dále pevně počítáme s jejich spoluprací k blahu naší krásné země. Půjdeme společně přes všechny úklady a nástrahy zavilých nepřátel naší vlasti. Jednotu kněžstva a lidu posvěcenou památkou vlasteneckých kněží v dobách minulých a společným utrpením v nejtěžší chvíli vlasti, žádné temné síly nepřemohou. Zákon, který je Národnímu shromáždění předložen, je záštitou a upevněním této jednoty. Za výbory sociálně politický a rozpočtový, které projednávaly tento návrh zákona dne 10. října, navrhuji, aby Národní shromáždění osnovu zákona schválilo.


Projevy ministrů
PROF. DR ZDEŇKA NEJEDLÉHO
DR ALEXEJE ČEPIČKY
JOSEFA PLOJHARA

v plenární schůzi Národního shromáždění
----------------------
Pozornost Národního shromáždění vyvrcholila, když po zprávách zpravodajů ujali se slova ministři dr. Nejedlý, dr. Čepička a Plojhar. Jejich řeči byly vyslechnuty a doprovázeny živou účastí všech poslankyň a poslanců, kteří svůj souhlas vyjadřovali častým, souhlasným potleskem.

MINISTR PROF. DR ZDENĚK NEJEDLÝ
Uvítán při vstupu na řečnickou tribunu potleskem, pravil:
Vážené Národní shromáždění! Zákony, které vám dnes vláda předkládá, tvoří další článek řetězu konstruktivního budování naší republiky. Jde o úpravu postavení duchovenstva v naší republice. Liberální buržoasie nikdy a nikde nedokázala řešit tuto otázku. Užívala sice duchovenstva vydatně ke svým cílům, ale ponechávala je mimo organisaci, státní i národní. Odbývala je vyplácením kongruy, jakési almužny, ale problém neřešila. My však nejsme ani liberální ani buržoasní republika. My jsme lidově demokratická republika, starající se o všechno obyvatelstvo, a proto přistupujeme i k řešen duchovenské otázky, neboť duchovní jsou zde, jsou zde i církve, a již proto je naším úkolem vymezit jejich postavení v celkové organisaci národa a státu. A je to nutné i v zájmu státního pořádku. Ve spořádaném státě nic není ponecháno náhodě a libovůli, v ničem nesmí vládnout anarchie, a proto ani ne v otázce církví a kněžstva.
Při čemž nic na tom nemění takový či jinaký ideologický náš poměr k náboženství a církvím, ať nás jednotlivců nebo stran a tříd. To patří na docela jiné pole, právě ideologického poměru k těmto otázkám, jež tímto nijak neřešíme a ani nijak neustupujeme od svých názorů.
My vycházíme z fakta, že církve tu jsou, duchovní tu jsou, jsou v našem státě, konají určitou práci a jsou tak součástí našeho lidového a státního organismu. Je proto věcí státu upravit jejich postavení i honorování, konané jimi práce. Takový je smysl a účel těchto zákonů.
Jsme přesvědčeni, že tím i v našem duchovenstvo vneseme klid, který potřebují i stát i církev. Stát potřebuje toho klidu v zájmu budování nové republiky, v zájmu naší první pětiletky, ale potřebují ho stejně církve, chtějí-li opravdu plnit své poslání.
My se přitom obracíme s důvěrou ke všem církvím a ke kněžím všech vyznání. Nic nás nemate nepřátelské vystupování vykoké katolické hierarchie. Jsme přesvědčeni, že i katoličtí kněží jsou ve své zdrcující většině dobrými a věrnými syny svého národa. Vždyť vyšli z lidu a žijí mezi lidem. A z minulosti mají skvělé příklady.
Už jednou v našich dějinách se vysoká katolická hierarchie postavila proti našemu lidu a národu a způsobila mu nezměrné škody na těle i na duchu, když se dala do služeb nejhorších nepřátel našich národů. Ano, sama je ještě podněcovala, aby nás přímo ničili. Ale ani v této smutné době katoličtí kněží dole nezapomněli, kde je jejich místo i jako synů národa, i jako duchovních pastýřů. Když se lid po době Temna znovu zase vzpamatoval a zvedl k novému životu, byli to katoličtí kněží – vedle jiných – kteří se postavili v čelo tohoto lidového hnutí a zůstali navždy ve vděčné paměti národa. Jméno Josefa Dobrovského, nehledě k tomu, že to byl katolický kněz, ba dokonce jesuita, vyslovujeme i dnes s největší úctou a s největším vděkem. A Havlovický, farář hronovský a potom děkan náchodský, zámý a zpopularisovaný Jiráskovým domem »U nás«, vešel přímo v tradici našeho lidu a našeho národa. A Třebízský patří dodnes k největším miláčkům našich lidí, kteří stále ještě horlivě čtou jeho spisy. Tak dovedli pracovat pro národ i katoličtí kněží a není pochyb, že tím nejlépe slouží jak národu, tak i své církvi, v jejímž zájmu je, aby náš lid nevzpomínal na minulé, nýbrž viděl to dobré, co katoličtí kněží dělají. I to, že za okupace katoličtí kněží s lidem žili i trpěli – i to znamená cenný kapitál pro národ i pro církev samu.
A tak je tomu i dnes, a musí tomu tak být. V budovatelské práci nesmí být mezi námi žádného rozdílu. Naše republika a naše celá budoucnost je nám příliš drahá a příliš vzácná, a příliš veliký je náš úkol, než abychom v této věci připustili jakékoli tříštění. A kněží, kteří v tom půjdou s námi, vykonají zase nejlepší službu i národu i své církvi. Proto překládáme tyto zákony s důvěrou i v kněžstvo. A vy, páni poslanci a paní poslankyně, přijetím těchto zákonů podáte nejlepší důkaz, že náš lid cení si každého ne podle rozličných jiných všelijakých známek, nýbrž podle jeho práce pro republiku, pro národ.


MINISTR SPRAVEDLNOSTI DR ALEXEJ ČEPIČKA
pronesl pak zásadní projev, hlučně kvitovaný potleskem všech přítomných, v němž pravil:
Vláda podle daných možností uskutečňuje a provádí postupně všechny zásady naší nové ústavy. Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností se zákonem o zřízení Státního úřadu pro věci církevní je dalším důkazem poctivé a reálné politiky vlády Národní fronty. To, co v kapitalistickém státě nebylo pro žádnou vládu řešitelné, může zásadně a velkoryse vyřešit vláda pracujícího lidu. Přes to, že si tato opatření vyžádají ročně stamilionových nákladů, mohla býti vyřešena již dnes, ve čtvrtém roce mladého lidově demokratického Československa, díky úspěchům plánovaného hospodářství. To, na co kapitalistická společnost nemohla ani pomyslet, se stalo skutkem v prvním roce pětiletky, na samém počátku výstavby socialismu. Díky plodné práci našich dělníků, kteří se zasloužili především ve znárodněných zákonech o podstatné zvýšení průmyslové výroby, díky houževnaté práci našich rolníků, kteří zabezpečují výživu národa, a díky budovatelskému úsilí všech vrstev pracujícího lidu, bylo umožněno, že vláda mohla přistoupit také k provedení zásady ústavy o náboženské svobodě, rovnoprávnosti církví a jejich snášenlivosti.
Jde o opatření, která budou mít blahodárný vliv jak na vnitřní život církví a náboženských společností, tak i na jejich vzájemné vztahy i vztah ke státu. Stát zabezpečuje hospodářsky všechny církve tak, aby se mohly plně věnovat náboženské a mravní činnosti. Zbavuje je hmotných starostí. Teprve toto hospodářské zabezpečení umožní církvím rozvíjet jejich činnost a vyhlížet bezstarostně do budoucího klidného vývoje církevního života u nás.
Na prospěch církví a náboženských společností je také zřízení Státního úřadu pro věci církevní, v němž se soustředí řešení všech otázek církevního a náboženského života. Nový ústřední úřad přispěje rychlým, odborným a spravedlivým řešením k zavedení pořádku zejména v hospodářských záležitostech církví a náboženských společností, aniž bude jakkoliv zasahovat do jejich vnitřních věcí. Na svobodném životě církví se nic nezmění. Budou dále samy rozhodovat svobodně o své činnosti. Ve státě, kde pracující lid svrhl vládu vykořisťovatelů, nemá nikdo důvodu, aby vyčítal příslušnost k církvi nebo omezoval náboženský život. Náboženské rozbroje a nesnášenlivost potřebovali kapitalisté podle hesla: »Rozděl a opanuj«. Není nejmenšího důvodu, aby se pracující člověk choval nepřátelsky k církvím a náboženským společnostem, pokud tyto plní své náboženskomravní poslání. Dobře ví, že náboženský boj by nepřinesl nic dobrého a znamenal by jen oslabení budovatelského úsilí.
Kněží zůstávají zaměstnanci svých církví. Nestávají se tedy zaměstnanci státu, ani se nezřizuje žádná »státní církev«. Je ovšem přirozené, že stát si vyhradil právo přezkoumat s hlediska národní a státní spolehlivosti osoby, navržené na kněžský úřad nebo kněžskou funkci. Pochopitelně by nebylo možno připustiti, aby některého místa v církvi nebo náboženské společnosti bylo zneužito k protistátní a rozvratnické činnosti. To ovšem není nic nového. Tak si počínal stát vždy a tak musí činit i dnes, zejména po zkušenostech s reakční katolickou hierarchií. Tím není svoboda církví a náboženských společností nijak dotčena. Takovou protistátní činnost jsme vždy trestali a budeme ji stíhat tvrdě i nadále. Bylo by neodpovědné, aby za peníze našeho lidu byla trpěna zrada našich národních a státních zájmů. V tomto směru nepřináší nový zákon žádnou změnu a úlevu.
Jinak ovšem se bude náboženská činnost církví těšit dále neomezené svobodě. Nebudou jí kladeny žádné překážky a kněžím, dbalým cti a svědomí, se dostane všemožné podpory v jejich práci. Jen zjevní nepřátelé církve a státu mohou za těchto okolností tvrdit, že tyto návrhy zákonů jsou pronásledováním církve a potíráním náboženské svobody.
S politováním je třeba doznat, že k takovému tvrzení sáhli biskupové a ordináři římskokatolické církve a nepokrytě dali najevo, komu i nadále chtějí sloužit svým odporem a nepřátelským postojem k lidově demokratickému zřízení. Zatím co tisíce kněží římskokatolické církve všech kategorií uvítaly tento zákon jako skutečné a kýžené zlepšení svého života a života celé církve, rozhodli se biskupové a ordináři zákon zavrhnout. Ovšem není tak snadno zavrhnout takový čin, který sám o sobě je důkazem přátelství našeho lidu jak ke kněžím, tak k náboženství vůbec. Proto také nyní sáhli biskupové k středověkému zastrašování duchovních a ke klamání věřících. Nařídili, aby všichni kněží podepsali prohlášení, kterým odmítají nový zákon a vzdávají se platu a všech výhod, které jim zákon poskytuje. Nařídili, aby se tak stalo hromadně na kněžských schůzích. Těchto schůzí se namnoze zúčastnili osobně i biskupové a v místnostech, do kterých byli kněží v pravém slova smyslu nahnáni a uzamčeni, vynucovali pod pohrůžkou vyobcování z církve a věčného zatracení souhlas kněží. Nikdo nesměl odejíti z místnosti, dokud nepodepsal prohlášení. Ale ani za těchto podmínek nebyl tento úkol pro biskupy snadný. Kněží se bránili a protestovali a do očí svým nadřízeným opakovali známou pravdu evangelia, že hoden jest dělník mzdy své a že nemohou podepsat něco, co je štvaním proti zákonné vládě.
Jak ve skutečnosti vypadají biskupové, kteří mají plná ústa demokracie a kteří vystupují jako ochránci svobody? Biskupové se sami postarali o to, aby je kněží a věřící viděli v nové podobě, bez masky a přetvářky. Despotickým způsobem a násilnými prostředky vynucují slepou poslušnost. Divně se v jejich ústech vyjímají květnatá slova o lidských právech a svobodě národa. Ukazuje se stále více, že jsou spíše středověkými inkvisitory než demokraty a přáteli lidu. To dosvědčuje nejen to, že vynucovali na kněžích, aby obětovali svůj zájem a prospěch jejich sobeckému reakčnímu politikaření, ale že sáhli i k protizákonnému pobuřování a poslušnost vynucovali násilnými prostředky. Co jiného totiž než pobuřování je tvrzení biskupů, že hospodářská situace státu je rozvrácena a že je připraveno snížení platů dělnictva a snížení pensí? Co jiného než pobuřování je tvrzení biskupů, že za takové situace mají být zvýšeny platy kněží tak, aby pomocí těchto výhod byli koupeni kněží a tak zachráněna situace? Co jiného než pobuřování je tvrzení, že povinností kněží je odmítnout zvýšení platu a vzdát se těchto peněz ve prospěch dělníků a pensistů?
Biskupové dobře vědí, že pravda je opak, ale nenávist k lidu je silnější než jejich smysl pro čest a pravdu. Každé dítě ví, že hospodářská situace je dobrá a pevná, že státní příjmy se stále zlepšují a překročují po prvé v historii našeho státu předpokládaný výnos. Každé dítě ví, že životní úroveň našeho lidu stále stoupá. Nesvědčí o jejich prozíravosti, že si zvolili pro své výmysly o neutěšených poměrech dobu, kdy byl uveden na trh levný a volný chléb, pečivo a mlýnské výrobky, kdy byl rozšířen volný trh o maso a masné výrobky, kdy byly zvýšeny odměny horníkům a pod. Nepomohlo ani vydávat se náhle za přítele a ochránce dělníků a pensistů. Biskupové sáhli, jak je vidět, hluboko do své zásobárny proměn, které jim kdysi pomáhaly z těžkých situací. Tentokrát však marně.
Nedivme se, že za těchto okolností akce biskupů proti zákonu zcela ztroskotala. Přes násilí a teror podepsalo prohlášení biskupů pouze 10% všech duchovních a z tohoto počtu, který má představovat t. zv. věrné stádo vatikánských pastýřů, odvolala většina kněží své podpisy, jakmile se jen dostali z dosahu svých biskupů.
Tak skončila tato další republice nepřátelská činnost biskupů a ordinářů. A ani jinak skončit nemohla. Každý, kdo se dostane do takového rozporu s pravdou a se zájmy svého národa, do rozporu se zájmy kněží a církve, skončí na konec takto, opuštěna a všemi opovrhován.
Ale přece jednu kladnou stránku přinesl tento další projev zavilého nepřátelství biskupů. Kněží si ověřili, že v lidově demokratickém státě, kde se uskutečňují taková opatření ve prospěch kněží, církví a náboženství, není třeba míti obav z budoucnosti. Kněží si uvědomili, že ti, kteří chtějí zabránit uskutečnění těchto blahodárných opatření, nemohou to myslet ani s církví, ani se státem dobře. Častěji se dnes lidé ptají, jsou-li biskupové vůbec příslušníky našeho národa.
Po této akci je na ztracené vartě reakčního kleru velké zklamání, nedůvěra, beznaděj a rozklad. Duchovní poznali, že biskupové se dostali nejen do rozporu s pravdou, do rozporu se všemi nekatolickými církvemi, do rozporu s celým národem, ale také do rozporu sami se sebou. Loňského roku biskupové návrh zákona nezamítali, nýbrž ho oceňovali a vítali. Ale nejen loni, ještě letos, když před projednáváním jim byl návrh znovu přeložen, napsal v písemném vyjádření litoměřický biskup dr. Štěpán Trochta: »Nově upravený návrh shoduje se skutečně s původním, v náboženské komisi již projednávaným návrhem. Po úpravě se ve věci štoly a církevní daně, kde jsme naráželi nejvíce na odpor duchovenstva a od níž bylo upuštěno, návrh je jistě schopný, aby byl východiskem pro únosnou dohodu ve všech předmětných záležitostech, které zůstaly dosud nedořešeny.«
Proč bylo toto kladné stanovisko opuštěno? Vatikán dal příkaz, aby katolíkům v Československu bylo lidově demokratické zřízení líčeno jako zřízení bezbožecké, církvi nepřátelské. Byl vydán příkaz, aby zákon byl prohlášen za »okovy církve, které mají znemožnit kněžím jakoukoliv náboženskou činnost«. Nedivme se, že tento nesmyslný úkol biskupové splnit nemohou ani tehdy, kdyby ještě zběsileji usilovali o prohloubení své rozvratné činnosti.
Nikdo v církvi kromě biskupů, jejich nohsledů a Vatikánu nevidí totiž v nových zákonech nic nebezpečného a škodlivého. Většina kněží i věřících oceňuje opatření jako spravedlivé řešení všech církevních otázek, které je umožněno velkou, nezměrnou obětavostí všech vrstev národa. Nedivme se, že hlas biskupů se v této situaci ozývá cize a jako ze záhrobí. Žádný totiž nevěří, e tisíce těch poctivých kněží, kteří jsou věrni církvi i státu a kteří s návrhem zákona souhlasí, jsou méně zbožní a méně poctiví křesťané než biskupové. Žádný nevěří, že by představitelé nekatolických církví byli méně ostražití než katoličtí biskupové v ochraně svých práv, kdyby jim skutečně hrozilo nějaké nebezpečí.
Skutečnost je taková, že vedle naprosté většiny katolických kněží a věřících vítají nový zákon všechny nekatolické církve: všechny církve evangelické, církev československá, pravoslavná, židovské obce náboženské, desítky náboženských společností církve malé i velké se svými významnými i nejvyššími představiteli, stejně jako s miliony svých věřících uvítaly nový zákon jako mocnou vzpruhu náboženského a církevního života, jako neklamný důkaz kladného postoje pracujícího lidu a jeho vlády k základním otázkám každé církve a náboženské společnosti, jako trvalé zabezpečení klidného a snášenlivého náboženského života do daleké budoucnosti.
Kdo se chová k církvi a k náboženství tak jako český a slovenský lid a jeho vláda, a to ne od včerejška, ale již od května 1945, ten není a nemůže být nepřítelem církve a náboženství. O tom mluví jasnou řečí skutečnosti a také nové zákony. Tak připadl biskupům a ordinářům nevděčný úkol vykládati i tento čin vlády, směřující upřímně a poctivě ke zlepšení života duchovních a církví a náboženských společností, jako čin, namířený proti římskokatolické církvi.
Všechno, co dosud tvrdili a namlouvali biskupové, aby šířili zmatek a nedůvěru, bylo životem vyvráceno. Biskupové tvrdili, že dojde k odluce církve od státu; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že bude založena nová národní církev; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že budou zavřeny kostely a zakázána jakákoliv náboženská činnost; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že bude válka; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že dojde k hospodářskému úpadku a rozvratu; nestalo se tak. Zato se stalo skutkem to, co prohlásila vláda Národní fronty, že totiž poctivé náboženství a poctivá církev bude podporována poctivě, nezištně a bohatě. Tak nezbylo proradnému kněžskému panstvu než uchýliti se k dalším lžím a výmyslům. Pomlouvají nová opatření jako ohrožení starých práv církve.
Všimněme si tedy skutečného stavu. Jsou ohrožována práva biskupů či nikoliv? Kdo ovšem tvrdí, že biskup má právo, dokonce svaté právo dávat rozkazy, porušující zákony a ohrožující bezpečnost republiky, má pravdu, když tvrdí, že dnes pracující lid takové právo biskupům přiznati nechce. Pracující člověk nemluví v takovém případě o svatém právu, nýbrž o zločinné činnosti. V konsistořích byly ukrývány živly, které v únorové očistě byly odstraněny z politického a veřejného života. V konsistořích byly vyráběny illegální letáky a tiskoviny, v konsistořích byly vydávány výzvy k porušování státních zákonů. Proto a jen bylo zakročeno a zjednána náprava. Žádný poctivý občan nevidí a nemůže spatřovat v takovýchto zákonných opatřeních státních orgánů omezování církve. Pokud je proti vysokým hodnostářům církve zakročováno, pak jen proto, že se dopustili trestných činů jako občané republiky. Jako takové zneužívání kněžské hodnosti nemá s církví a náboženskou svobodou nic společného, tak s tím nemají nic společného zákroky státních orgánů. Jestliže se u nás církevní šlechta domnívá, že náboženská svoboda znamená pro ně svobodu k rozvratné a rozkladné protistátní a protivládní činnosti, pak se mýlí a samozřejmě nese za takový postoj plnou odpovědnost. Ani biskupská mitra neopravňuje nikoho k tomu, aby si počínal jinak, než jak nařizuje zákon každého občanu. Pokud se arcibiskupové a biskupové nebudou chovat jako poctiví občané státu, bude v nich náš lid i dále vidět nepřátele, kteří jsou ochotni kdykoliv obětovat zájem církve a státu třeba v touze po kardinálském klobouku. Je dobře známo, že žádný český a slovenský pastýř nedosáhl takové pocty, pokud šel s českým a slovenským lidem. Jen ten, kdo je ochoten obětovat zájem svého lidu světovládným cílům Vatikánu, stane se snad hoden kardinálského klobouku.
Zdá se, že z toho důvodu je i pražský arcibiskup ochoten hrát mučedníka, vězně, cokoliv bude Vatikán potřebovat. Jak jinak lze vysvětlit jeho počínání, když prohlašuje, že je omezován na svobodě, ačkoliv ve svém dopise ministru vnitra 22. června 1949 tvrdí toto: »...nebudu vycházet z paláce, pokud nebudou zrušena opatření v konsistoři... « Arcibiskup tak chce vynutit odvolání zmocněnce, který byl dosazen k zavedení pořádku. To ovšem nelze učinit do té doby, dokud nebude záruka, že konsistoří nebude opětně zneužíváno k protistátní činnosti. Stejná opatření byla učiněna i v jiných konsistořích; opatření v Praze se nijak neliší od opatření v Olomouci a jinde. A přece se prohlásil dobrovolně za vězně pouze dr. Beran. Jistě má pro to dobré důvody; hraje roli, jak mu ji přisoudil Vatikán.
Církevní hierarchie byla od nepaměti odpůrcem pokroku, vědy a demokracie. Za vlády kapitalistů štvala proti Sovětskému svazu, bojovala proti myšlenkám socialismu, byla úhlavním nepřítelem nositelů těchto myšlenek – dělnictva. Těchto zásad se reakční klerus u nás nikdy nevzdal. Když bylo jisto, že fašismus bude poražen, byly spřádány plány, jak pokračovat v dosavadní politické i hospodářské orientaci. Když bylo jisto, že u nás zvítězí pracující lid a nastolí vlastní vládu, bylo hledáno východisko, jak uniknout odpovědnosti za zrádnou spolupráci s nacistickými okupanty.
I zde přispěl na pomoc podle osvědčeného způsobu Vatikán. Na důležitá místa v církvi navrhl ty kněze, kteří byli v době okupace církví obětováni a vystaveni nacistické persekuci. Ti se měli stát beránky, snímajícími hříchy Vatikánu i domácích zrádců. Jen proto bylo několik kněží, kteří prošli utrpením nacistických žalářů, povýšeno na biskupy. Jinak zůstalo vše při starém. Dále mělo být usilováno i na našem území o vybudování středoevropské unie na křesťanském základě, nejlépe formou království, v čele s Ottou Habsburským. Mindszenthy přiznal všechny tyto úmysly, na nichž se podílela i naše církevní hierarchie.
Proto naříkají biskupové, že nemohou takovou politiku nahlásit a uskutečňovat. Proto naříkají, že nemohou dnes dělat to, co dělají biskupové západoněmečtí a rakouští, aby ve volbách ovlivňovali s kazatelen a od oltářů věřící a vháněli je do služeb kapitalistických náhončích a jejich fašistických záměrů. Proto naříkají biskupové, že u nás není dovoleno obnovovat fašistické hnutí v jakékoliv podobě tak, jako to činí kardinálové a biskupové v západním Německu a Rakousku. Proto naříkají biskupové, že nemohou obnovit panství továrníků a velkostatkářů, jak to činí jejich spolubratři v západním Německu a Rakousku. Katolíci u nás prohlásili však mnohokrát, že s takovou církevní vrchností nechtějí mít nic společného.
V kostelích západního Německa jsou podle příkazu Vatikánu slouženy slavnostní mše za návrat Němců do Československa a jsou podnikány zběsilé štvanice proti naší republice. Ani v této otázce, jedné ze životních otázek našeho státu, se biskupové nepostavili na stranu našeho státu a lidu. Kněžská místa v církvi po odsunutých Němcích zůstávala záměrně neobsazena tak, aby byla připravena pro případ návratu. Ne náhodou byl právě nyní vybrán na biskupský stolec jeden z těch, který s odsunem Němců nesouhlasil a usiloval stále o návrat německých kněží. Je zřejmé, že kdo usiluje o obnovu nacistického panství, ten se rozešel navždy s celým národem, pro takového není cesty zpět. Po zkušenostech s pátou kolonou v době Mnichova nepřipustí náš lid, aby se zde vytvořila vatikánská kolona, která usiluje o slavnostní vzkříšení německého nacismu a útočnosti. Náš lid upírá tedy biskupům právo k takové zákeřné a rozvratné činnosti. Bud tím více dbát, aby životní zájmy našeho státu nemohly být takto ohroženy. Bude dbát, aby byl dodržován lidově demokratický pořádek a právní předpisy.
Při této příležitosti by si měl každý kněz připomenout, že nese sám odpovědnost před zákonem za své činy. Nepomohou žádné výmluvy, náš lid nikdy neuzná nějaký útěk od odpovědnosti tvrzením, že bylo nutno uposlechnout příkazu nadřízeného. Obsahuje-li rozkaz biskupů, ať již v podobě pastýřského listu, či něčeho jiného, výzvy k pobuřování a občanské neposlušnosti nebo jiné skutkové podstaty trestných činů, nemůže se kněz dovolávat beztrestnosti proto, že se cítil vázán slibem poslušnosti svému biskupu nebo ordináři. Podle státních zákonů je povinností každého řádného občana odmítnout rozkaz třeba i svého nadřízeného, obsahuje-li porušení zákonů. To platí i pro kněze od kaplana až po arcibiskupa, pokud chtějí zůstat řádnými a poctivými občany svého státu. Státní orgány se nedají oklamat žádnými nově vymyšlenými a zaváděnými formami církevní činnosti, ať jsou to již kněžské poutě, různé adorační slavnosti, andělské legie pro mládež, mají-li zakrývat rozvratnou podzemní činnost. Zločin zůstává zločinem, i když je nařizován z Vatikánu nebo od biskupů. Velezrádce ať nepočítá s tím, že se vyhne trestu nebo dosáhne jeho zmírnění, bude-li tvrdit, že musel uposlechnout Vatikánu nebo svého nadřízeného. Takovou poslušnost, která je projevem nepřátelství k republice, náš lid nikdy neuzná. V otázce věrnosti lidově demokratickému státu a v otázce poslušnosti státních zákonů je příslušný výlučně a s konečnou platností jen náš lid, lidově demokratický stát a jeho vláda a nikdo jiný.
Před krátkou dobou zaslali katoličtí biskupové a ordináři vládě republiky memorandum, v němž vyslovují žádost o jednání s podmínkou, že opatření, která byla učiněna, aby bylo zabráněno rozvratné činnosti reakčního kleru, budou předem, to je před zahájením jednání, zrušena. Tento požadavek nesvědčí o změně postoje biskupů a ordinářů ke svému státu a vládě. Nejde o upřímně míněnou dohodu, nýbrž o politickou provokaci, která sleduje vyvolání nekidu a třenic na území našeho státu. Tomu nasvědčuje okolnost, že dříve, než mohlo býti memorandum vládou projednáno, postoupili je biskupové a ordináři tak, jako to učinili již dříve s pastýřskými listy, i tentokráte nepřátelskému zahraničnímu tisku a rozhlasu, jemuž slouží k nenávistným útokům proti Československé republice.
V téže době vydali biskupové podrobné pokyny o provádění vyobcování z církve těch, kteří jsou členy Komunistické strany Československa a všech složek Národní fronty. Dobře vědí, že prováděním tohoto příkazu Vatikánu se dostávají do přímého rozporu nejen s přesvědčením a cítěním příslušníků své vlastní církve, ale s přesvědčením a cítěním celého národa. Zapomněli na svoji kněžskou důstojnost, zašlapávají do bláta také důstojnost lidskou. Není divu, že valem ubývá na úctě a autoritě pastýřů. To proto, že žádný občan by se nesnížil k takovému jednání jako např. dr. Lazík, biskup v Trnavě.
Po vydání vatikánského exkomunikačního dekretu rozhodl se Rudolf Smutný, farář v Děvíně, po dobrém uvážení, svobodně a dobrovolně přistoupit ke Katolické akci. Dne 1. září letošního roku přepadl ho v pravém slova smyslu v jeho bytě trnavský biskup dr. Lazík v doprovodu bratislavského děkana Bozděcha a přemlouval ho, aby odvolal svůj souhlas s Katolickou akcí. Když farář Smutný odmítl a odůvodnil své jednáníl, pokusil se ho biskup násilím přimět k povolnosti. Panu biskupovi nevadilo, že se jedná o stařičkého, téměř osmdesátiletého kněze, který se těší úctě a vážnosti svých farníků, s nimiž žije již desítky let v přátelství a lásce. Biskup se pokoušel vyhnat ho z fary, a když odcházel s nepořízenou, poškodil a odstranil alespoň veřejnou desku, na níž bylo vyvěšeno prohlášení Katolické akce. Počínal si při tom jako pominutý a hůř než násilník a rváč. Tak si představuje biskup demokratický postup a jednání.
Obdobně postupují členové biskupského sboru i v řadě jiných případů. Sáhli k otevřenému porušování státních zákonů a plnění těchto protizákonných rozkazů vynucují církevními tresty a drastickými prostředky. Nedbají toho, že místo pravého poslání hlásat vedle lásky k Bohu také lásku k vlasti a vládě, hlásat lásku k zákonům, vyzývají k pravému opaku – k nenávisti, odpírání občanské poslušnosti a vzpouře.
Jsou tak odpovědni za neštěstí, do kterého uvrhují ty, kteří se stávají bezprannými oběťmi jejich násilí a vydírání. Místo toho, aby si uvědomili, jaké nedozírné následky má jejich jednání z cizího nepřátelského příkazu, a vrátili se ke svému národu, který buduje za velkého nadšení spravedlivý společenský řád, setrvávají na straně našich úhlavních nepřátel. Pokračují na cestě zrady svého lidu a státu přes to, že náš lid projevil k nim tolik velkomyslnosti a laskavosti.
Jsou tím odsouzeníhodnějšíl, že ještě nikdy v minulosti se takto nechovali. Ačkoliv šlo vždy o vládu těch, kteří národ utlačovali a vyssávali, sloužili věrně všem těchto vládám. I když se s těžkým srdcem loučili s rakousko-uherskou monarchií a Habsburky, kteří jim nejvíce přirostli k srdci, a bojovali proti nové republice, přece se s ní nakonec smířili a podporovali a poslouchali její kapitalistickou vládu. V těžké mnichovské zkoušce stáli věrně a poslušně na straně kapitalistů. Po Mnichovnu vítali zvolení Háchy a oficiálně poskytli podporu Vlajce, Národnímu sjednocení a fašistickému hnutí. Tehdy nebylo jim proti mysli vydat politické provolání: »Poslechněte této výzvy a vstupte všichni do strany Národního sjednocení. Je to jediná strana, která sjednotí lid koruny svatováclavské. Národní sjednocení zajistí budoucnost národa v duchu křesťanském…«
V době nejhoršího útlaku a násilí, kdy nacističtí katané utápěli v krvi hrdinný odpor lidu, nepozvedli biskupové svého hlasu na znamení protestu. Ba co více, věrně sloužili nacistickým okupantům a poskytovali otevřenou podporu jak protektorátní vládě, tak nacistickým »protektorům«. A nešlo o podporu lecjakou. Byla to podpora nejen mravní a politická, ale i hospodářská. Vedení církve organisovalo obrovské sbírky na Německý Červený kříž a vydalo prohlášení, v němž stojí doslova: »Proto plníme jen povinnost křesťanské lásky a vděčného vlastenectví, když nařizujeme, aby ve všech kostelích arcidiecése jak světských, tak klášterních byla v neděli 19. července vykonána sbírka na Německý Červený kříž. Duchovní správcové upozorní věřící včasn

Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 77 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

Audio
To nejlepší od Šimka & Grossmanna:

Pupák na plovárně ...7,27MB

Exkurze do zoo.........9,79MB


Nejčtenější články

Neexistuji vhodna data!



Nejkomentovanější články

Databáze je prázdná!


Hudební odkazy

Písně z Kancionálu:

322.............3,94MB

Introit 409.........4,80MB

Přijímání 409.........3,51MB

Introit 517.........3,88MB

Přijímání 517.........4,49MB

901.........2,18MB


Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.