Peklo pro křesťany v komunistickém Rumunsku

Autor: Michael <michael(at)vevetecky.cz>, Téma: Převzaté články, Vydáno dne: 23. 09. 2010

Existovalo nesmírně horší místo než Osvětim. Jmenuje se Pitesti a leží na jihu Rumunska, zhruba 130 km na sever od Bukureště. Tam se mezi léty 1949 až 1952 prováděl hrozivý experiment poválečného koncentračního tábora. Samotný Alexandr Solženyčin, který prošel sovětskými gulagy ho označil za “nejděsivější výsledek barbarství celého světa”.

Každý rok pravidelně ve stejnou dobu slýcháme od představitelů států a vlád, politiků i historiků fráze “už nikdy Osvětim!”. Dochází k tomu obvykle pod ochranou týdne připomínání židovské genocidy během Druhé světové války.

Auschwitz se tak stalo slovem, které v sobě zahrnuje absolutní zlo, jaké kdy existovalo. Místo, filmy, knihy, výstavy... neustále připomínájí k čemu tehdy došlo. Ačkoliv je to neuvěřitelné, existovalo mnohem horší místo.

Odpůrci komunistického režimu v Rumunsku (většinou univerzitní studenti, liberálové, konzervativci, a křesťané všech vyznání) byli odvedeni do speciálního vězení s cílem je převychovat, tedy udělat z nich “nové lidi”, jak prosazovala generální sekretářka Komunistické strany, stalinistka Anna Paukerová (1893-1960).

Zachycuje to právě vydaná kniha svědectví, která ještě vyvolá mnoho diskuzí (Dario Fertilio, Musica per lupi. Il racconto del più terribile atto carcerario nella Romania del dopoguerra, Marsilio, pp. 172, euro 15,00).


To k čemu došlo v oněch letech v Pitesti představuje «něco neporovnatelného v dějinách 20. století - ne ideologické a biologické zničení jako se dělo v Osvětimi, ne praktické a masové vyhlazování jako v sovětských gulazích, ne nucená a nelítostná převýchova jako ve Vietnamu a Kambodži... ale nepřerušované mučení prováděné ve dne v noci podle přesných zásad a pojaté jako cíl sám o sobě.

Je obtížné předkládat události v úloze prostého vypravěče: uvěznění byli nejprve odvedeni na dokonalou izaloci, poté nuceni zradit své drahé a blízké přátele líčením celého jejich života, (a když odmítali, byli přinuceni mučením všeho druhu, které mělo za cíl přivést oběť k smrti, před níž se těsně zastavili, aby sice zůstali na živu, ale přáli si sami zemřít). Toho všeho dosahovali za spolupráce ostatních vězňů, kteří byli donuceni podřídit se diktátu jmenovaných šéfů - jako Evžena Turcanu, člověka (!) označovaného několika málo přeživšími za vtěleného Lucifera, jehož zločiny dosáhly takové hrůzy, že musel byl souzen i stalinistickým režimem.

Protikřesťanské pojetí “systému Pitesti” není okrajové pro vniknutí do podstaty rumunského komunismu. Turcanu se zaměřil na zničení smyslu pro zbožnost a lásku, který si chtěli věřící držení v Pitesti vší silou uchovat. Jak sám řekl, příkazem bylo zničit duši lidí, protože kdo si myslí, že má duši, je “nemocný”, je nepřítelem lidu, musí se převychovat, a když odmítá, popravit ze použití ďábelského - fyzického i psychického - mučení. Nejmladší chlapci (zvláště seminaristé a řeholníci) byli nuceni ke skutkům proti své vůli, hlavně sexuálním, a vzájemnému mučení. Katolík musel být “převychován” téměř pravidelnými týdenními homosexuálními a rouhavými orgiemi (se vzýváním satana a znesvěcujícími parodiemi na svátosti s exkrementy a odpadem), znásobenými v období hlavních svátků, o Vánocích a Velikonocích. “Podíváme se na Boha zezhora!” říkal Turcanu ostatním dozorcům, když se věřící nechtěli poddat nejhorším kletbám. Do tohoto pekla vešli všichni, bez rozdílu věku: nejstarší známý vězeň, bývalý ministr, měl při nástupu 94 let. Děti byly přiváženy od prvního dovršeného roku. Nepřekvapí, že jeden z mála, který přečkal útrapy, kněz Roman Braga, popsal vlastní zkušenost “myslím, že žádná mysl, vyjma Lucifera, není schopná vymyslet systém Pitesti, který vás drží mezi šílenstvím a realitou, mezi bytím a nebytím, posedlé představou, jak uniknout mučivému teroru, anebo že mu znovu budete vydáni napospas”.