Cirkev si sype popel na hlavu

Autor: Michael <michael(at)vevetecky.cz>, Téma: Převzaté články, Vydáno dne: 17. 07. 2010

Jednak doslova: obřadem udílení popelce, a rovněž myšleně: přiznáním vin křesťanů.

Tím, že církev vyhlašuje 40ti denní pokání, ukazuje že hřešila - ale zároveň také dává dobrý příklad, aby každý přiznal svou vinu a odčinil ji. Jsou dvě velké překážky: když církev bude pyšně lidem říkat, že oni jsou ti špatní - anebo, když lidé budou poukazovat na její hříchy a pohrdat jí.
V tomto ohledu jsou největším současným problémem obvinění z utajování sexuálního zneužívání.
Sexuální obtěžování nezletilých od kněží se řadí mezi nejhorší zločiny. Jelikož má kněz vůči dětem také otcovskou roli, je to něco neslýchaného. Hrozí tím ztráta důvěry u lidí, a církev nemůže zůstat netečná, když je tím ohrožováná i důvěra v Boha.
Proto dali němečtí biskupové jasné směrnice, aby se vším zabývali znalci a skupiny odborníků bez ohledu na náboženskou příslušnost. Jakmile se předloni objevila v Kolíně obvinění i vůči zesnulému knězi, církev sama veřejně vystoupila s žádostí o odpuštění. A nynější přiznání zneužívání na jezuitské koleji v Berlíně pokračuje tímto směrem. O nic nového se nejedná. Jen veřejné pozdvižení překonává všechno - a to ze psychosociálních důvodů. V naší společnosti schází postava otce, protože všichni odmítají úlohu stanovovat zásady, a tak nevábné poslání zůstalo církvi. Dokonce ani stát se nestaví jako autorita. Proto, když společnost touží brojit proti autoritě, má za cíl pouze církev. A jelikož ve vedení církve jsou jen muži a v čele dokonce Svatý Otec, jen to usnadňuje pubertální protesty. Proto není divu, že proticírkevní vystupování často mívá pubertalní průběh, i od lidí jinak dospělých. A navíc jsou v pubertě oblíbené sexuální otázky. Proto se lidé neváhají utíkat k absurdním postojům. Například slova papeže Jana Pavla II. v památníku Jad Vashem v Izraeli dojala, ale v Německu narazila (že se měl že se měl polský papež, on sám oběť nacistické okupace, jasněji omluvit za holokaust - to mu vyčítají Němci). Obdobně osmašededátá léta bojovala za sexuální emancipaci dětí a dnes se ta doba vyčítá církvi. (V roce 1970 známý sexuolog Eberhard Schorsch při vystoupení v Německém parlamentu prohlásil: “zdravé dítě v neškodném prostředí získává nenásilní sexuální zkušenosti, které nemají trvalé negativní následky” a levice přímo hýčkala pedofily, když Jan Carl Raspe velebil II. Komunu za nucení dětí k sexuálním praktikám, když Zelení v roce 1985 požadovali dekriminalizaci styku s děti, a když vyhlášené nakladatelství Deutscher Ärtzteverlag v 1989 publikovalo knihu žádající dovolení pedosexuálních kontaktů.) Tehdy se bojovalo proti katolické morálce. Až koncem osmdesátých let - zvláště feminističtí poradci - správně naznali, že neexistují nenásilné sexuální vztahy mezi dětmi a dospělými. Najít ovšem střední cestu mezi banalizací a skandálem nebylo možné. Poté, co vlna takového chování zasáhla i církev, nedokázali biskupové pochopit, jak ti, co nedávno hlásali dekriminalizaci pedofílie a zesměšňovali je kvůli překonané morálce, je najednou obviňují jako spoluviníky. Z katolické církve se stal obětní beránek nenormálního chování, které se před 40ti lety na Západě propagovalo. A obvyklí kritici pouští dokola obehranou písničku, že “je to vina církve, morálky a celibátu”. To je ovšem zneužití zneužívání či dezinformace, která chrání viníky. Pravdou je, že všechny instituce, které pracují s mládeží, přitahují takové lidi. Platí to jak pro sportovní svazy, skauty, tak i pro církve. Žádný zvýšený výskyt u celibátních učitelů nezaznamenal ani přední expert Hans-Ludwig Kröber. Bohužel věda nemá metodu na odhalení takových jednotlivců, a tak zůstává jenom odpovědné pozorování a včasné zásahy v případě anomálií. V tom jsou církevní struktury lepší než třeba místní sportovní kluby. Také když se někde objeví podobný případ, dostane se to jen do místního tisku, ale když jde o kněze, jsou titulky všude. Je to správné, protože jde o hrozný zločin. Ale bez zkreslování, co se týká množství. (U psychoterapeutů hranici zneužívání překročí dříve nebo později 10% z nich. Ale psychoterapie není odpovědná za zneužívání, jako za ni není odpovědný celibát nebo jezuitská spiritualita. Lidé musí najít odvahu vzdát se těchto projekcí, i přiznat banalizování dětského zneužívání jako vinu všech - po příkladu Eberharda Schorsche, která se v 1989 veřejně distancoval od svých stanovisek z 1970.)

Církev nedává alternativy: člověk musí být svatý, aby dostal od Boha nebeskou odměnu, nebo když bude hříšný, bude potrestán - ale člověk bude zavržen, když bude pohrdat výzvou k pokání, nebo může vše smazat lítostí a pokáním.