Nejlepším vzorem liturgie je ...

Autor: Michael <michael(at)vevetecky.cz>, Téma: Hudba, Vydáno dne: 05. 11. 2009

Mínění bratra Františka, že papež odjel a všechno utichlo, se ukázalo jako předčasné.

http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=1817:kristus-jet-k-navtv-svateho-otce&catid=13:duchovnost&Itemid=9
Přišla dokonce bouře – ale jen ve sklenici vody. Když vypukla vášnivá debata o hudbě při poslední papežské liturgii, ukázal se rozdíl mezi těmi, kdo liturgii připravují a kdo ji prožívají. Varhaníci mohou mít oprávněnou starost, proč pečlivě připravovat skladby pro farní bohoslužby, když ani při papežské mši na tom nezáleží http://dopis.varhanici.info
a mladí jsou překvapeni připomínkami, vždyť jim se přece ta mše líbila http://www.tisicerediky.cz

Papežská liturgie je jedinečnou a poslední příležitostí ukázat krásu liturgie (což se papeži podařilo) a ukázat hranice pastoračních důvodů, přizpůsobení atd. (k čemuž měla vést současná diskuze).

Varhaníci mají - mezi těmi, kdo se zapojují v kostele – největší kvalifikaci, avšak nejsou skoro vidět. Farář předpokládá, že varhaník ovládá nejen praxi, ale rovněž teorii: je vzdělán a řídí se direktářem pro varhaníky, liturgickým kalendáriem, orientuje se při slavnostech i během pobožností. Má-li kněz ve farnosti dětskou schólu*, je vděčný i za namátkový doprovod z Hosany. Skutečně mše i akce pro děti a mládež neodrážejí současné ani neměnné liturgické zásady. Nyní by tedy měly být definovány hranice (Může se v kostele dělat nábor do juda? Může číst evangelium laička? Může se volit píseň bez ohledu na její zařazení? Může se zařadit jako mešní neschválený text? Platí církevní předpisy jen pro mši s věřícími, a pokud se bohopocta označí za dětskou mši, nejsou účinkující už vázáni předpisy?).

Je legitimní obracet se na biskupy:
Jestliže se prosazují různé etické kodexy, významnou obdobou pro vztah biskupů a věřících laiků je Kodex kanonického práva - 212 „Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby… křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve… mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící“.

Je legitimní obracet se na biskupy peticí:
Jestliže biskupové mohou pobízet k podpisovým akcím (ve stylu podpory Mendlovy pojišťovny nebo odmítání homosexuálních svazků), musí se i vůči nim uznat petice jako současný vyjadřovací prostředek.

Je legitimní i kritika nadřízených:
Jestliže se Jeho Eminence může vyjadřovat veřejným blogem k fungování Apoštolského stolce, neočekává se ani přílišná loajalita laiků vůči prelátům.

Je čestné přiznat nedostatky (a to nemluvíme o křesťanské pokoře):
Přestože jsme vděčni (papeži) za návštěvu a její krásu, a cení se všechna setkání (dílo pořadatelů), obecně se poukazuje na nezvládnutou zvukovou složku. Jednak šlo o nevhodné skandování - modulaci manter u komentátorů a nesouladu se zvukovým pozadím (přítomní nenašli odvahu k omílání Božího jména; nevěděli zda zpívat se sborem či skandovat s uvaděči), a pak o cizí písně - italský „musical style“ Jesus Christ, you are my life“, polská charismatická „Duchu svatý, volám: přijď“ i další nezažité skladby (to dokládá, že hudba byla připravená nedokonale).

K liturgii patří tradice:
Všechno, co šlo vnímat - zrakem, sluchem, čichem (latina, kadidlo, úklony, dalmatika, mitra, kalichové velum…) bylo důkazem starobylosti. Jedině oblečení sboru (lektor, přednášející přímluv a přinášející dary byli přitom důstojně oděni v obleku) a zpěv byl moderní (výběr písní nebyl učiněný pro papeže Benedikta, ale pro papeže Jana Pavla. Budeme-li chtít zazpívat papeži, důstojně oděný sbor si dá záležet na vznešenosti. Budeme-li chtít zazpívat papeži Benediktovi, zvolíme styl „laudes regiae“ a latinských litanií ke všem svatým. Proto by hudba ke svatováclavské mši s papežem Benediktem neměla být tatáž jako hudba pro setkání mládeže s Janem Pavlem. Je-li on, podle kardinálova přivítání, směrudávající osobností, čekal by se spíše jeho směr.)


_______________________________________________________________

* Má církev v jednadvacátém století ještě kulturní poslání?

Prof. Jiří Sehnal, CSc.


Text byl přednesen v roce 2007 na muzikologické konferenci na Slovensku v Dolné Krupé. Přednáška byla nedávno publikována ve sborníku konference „70. výročie vydania Jednotného katolíckeho spevníka“.



Často slýcháme nebo čteme, že církev je také nositelkou vzdělanosti a kultury. Nejsem si však jist, zda tato slova platí ještě dnes. V případě hudby, kterou dnes slýcháme v kostelích a v křesťanských mediích, jsem skutečně bezradný. Zdá se mi, že v liturgické a duchovní hudbě přestala platit všechna hodnotová měřítka a byla nahrazena osobním vkusem.

V kostelích České republiky se dnes vyskytují čtyři druhy hudby:

a) gregoriánský chorál. Má trošku povahu zajímavého hudebního exponátu nebo divadelního představení které zavání čímsi neznámým, tajemným, vždyť je tak starý. I tu latinu mu Boží lid promine. Provádí jej pochopitelně specializované scholy, často oděné do různých jakoby mnišských nebo kněžských rouch.

b) lidový duchovní zpěv v národním jazyku. Tím mám na mysli písně kancionálů, převážně v hodnotách půlka, čtvrtka, osminka, zděděné po předešlé nebo předpředešlé generaci, nová ordinaria a žalmové odpovědi. Zpívá je hlavně starší generace věřících od padesáti let výše, zatím co mladí většinou zatvrzele mlčí.

c) figurální hudba latinská nebo v národním jazyku, prakticky hudba kostelních sborů – zaznívá málo, protože doba rozkvětu sborového zpěvu již minula a pokoncilová liturgie mu příliš nepřeje, aby Boží lid nebyl zkrácen o svá práva. Podle tradice jednotlivých kostelů je vztah věřících k této hudbě různý.

d) „moderní“ křesťanský song. Tak nazývají mnozí věřící písničky ve stylu folku, popu rocku, často zesílené pomocí elektroniky do nesnesitelného rámusu a prováděné skupinami převážně nedospělých zpěváků rozličného stupně hudební vyspělosti. Tyto soubory se s oblibou nazývají scholy, aniž si uvědomují, že si tento název přisvojují neprávem, podobně jako si politici a sportovci přisvojili pojem charisma a z milenek se staly přítelkyně. Ke zpěvu těchto písniček se často připojuje nedospělá mládež, ale začíná si je osvojovat i část dospělých.

Naše generace byla vychována ještě v duchu myšlenek Motu proprio Pia X. Platí zásady Motu proprio ještě dnes? Kladu-li tuto otázku dnešním liturgikům, dostávám rozpačité odpovědi. Buď Motu proprio neznají nebo nemají odvahu říci, že neplatí.

Připomeňme si jeho zásady, kladené na liturgickou hudbu: posvátnost, uměleckost, všeobecnost. I když tyto požadavky uznávám, upozornil jsem v Příručce pro varhaníky (1999) že jsou dosti široké a dají se různě vykládat.
Co se dnes rozumí posvátností v hudbě? Až do nedávné doby usilovala církev o to, aby její hudba neobsahovala nic světského a aby se zřetelně lišila od hudby světské. Tento požadavek je obsažen ve všech církevních dokumentech minulosti. Přiznejme si nejdříve, že tento požadavek je těžko splnitelný, protože církev žije ve světě a nemůže svět ignorovat a hranice mezi duchovním a světským není, a nikdy nebyla zcela jasná. Cecilské hnutí spatřovalo počátek zesvětštění chrámové hudby ve vícehlasu, později v tanečních motivech a nakonec hlavně v opeře. V čem by reformátoři spatřovali světské prvky dnes? Má dnes církev měřítko, podle kterého se pozná světskost v hudbě? Na druhé straně víme, že církev byla vždy schopna strávit a přetvořit pro svou potřebu i mnohé světské prvky. Připomeňme si problémy polyfonie v 15. a 16. století a operu v 17. a 18. století. Co je světská hudba dnes? Domnívám se, že je to hudba, která je přednostně určena pro světské použití. Kdysi to byla hudba operní, dnes je to určitě hudba masových sdělovacích prostředků, hitparád a diskoték. Sluší se zavádět tuto hudbu do kostela a do liturgie?

Ještě obtížnější je stanovit, v čem spočívá uměleckost hudby. Je gregoriánský chorál umělecký? Snad se dá spíše hovořit o uměleckosti jeho přednesu. Jsou písně našich kancionálů uměním? Vždyť všichni víme, že se mezi jejich nápěvy vyskytují i kýče, které se nikdo neodváží odstranit, protože Boží lid je miluje a i my odborníci jsme na ně odmalička tak zvyklí, že nám tolik nevadí. Otázka kýče však není předmětem mého příspěvku. Figurální hudba bývá většinou umělecká, i když její přednes nebývá vždy umělecký. Zda je tzv. moderní duchovní hudba mládežnických schol umělecká nebo se jí může stát, nevím.

Postulát všeobecnosti, tj. všeobecné srozumitelnosti liturgické hudby vyřešila instrukce Musicam sacram doporučením, aby byly respektovány kulturní tradice jednotlivých národů a etnik, tedy principem uplatňovaným již v 17. století jezuity v Číně. Zda hudba mládežnických schol roste z domácích tradic, pochybuji. Bohužel nejen různé země světa, ale i různé generace a jednotlivci si vysvětlují pojem tradice různě. A nelze dnes ani zabránit tomu, aby určitá země nepřevzala tradici jiné země. Bylo několikrát zdůrazněno, že nelze vnucovat západoevropskou kulturu Afričanům, ale na druhé straně od nich rádi přebíráme natřásání, tleskání, podupávání, které určitě naší tradici neodpovídá. Jsme schopni dnes stanovit hranici, za kterou hudba přestává být všeobecná, tj. všeobecně srozumitelná? A existuje vůbec obecně srozumitelná hudba?

Hlavní požadavek Tridentského koncilu na hudbu byl, aby podávala srozumitelně neporušený liturgický text. Všichni víme, že tento požadavek upřednostnil homofonní styl, usnadnil vznik doprovázené monodie a nepřímo i opery. Jaká je realita? Texty gregoriánského chorálu byly srozumitelné nejen díky jednohlasu, ale také proto, že je účastníci (klerus a intelektuálové) znali většinou zpaměti. Texty kancionálových písní znali lidé buď zpaměti nebo je mohli číst z tištěných zpěvníků. Texty, přednášené sborem jsou bez problému srozumitelné lidem, kteří je znají zpaměti. Rád bych věděl, kdo z vás rozumí slovům, byť v mateřském jazyce, když je zpívá velký sbor nebo je přednáší sólista, zejména soprán ve vysoké poloze? Ale totéž platí o srozumitelnosti textů tzv. moderní hudby. Pravdu vyjádřil ředitel monstrpřehlídky moderní křesťanské hudby ve Zlíně (Katolický týdeník 39, 2007), když napsal: U2 je tak křesťanská kapela a řekl bych, že 90 procent lidí v České republice o tom neví. A kdyby byli schopni dekódovat ty texty, tak by se asi moc divili. Myslím, že autor měl hodně pravdy nejen proto, že textu zpěváků, zesíleném elektronikou, není nic rozumět, ale že příznivcům této hudby o text vůbec nejde.

Někdy se mi dostává odpovědi, že všechny hudební problémy vyřešila instrukce Musicam sacram, ale setkal jsem se s liturgiky, kteří říkali, že tato instrukce už neplatí. Od počátku je známo, že Musicam sacram je dílo liturgiků, mezi nimiž nebyl ani jeden hudebník. Víme, že instrukce přispěla na Západě k úpadku kostelních sborů. U nás to nebylo třeba, protože sbory zdecimovali již komunisté. Příklad: jaký poklad liturgické hudby máme rozvíjet, když jsme jeho základ, hudbu na latinské texty, zvláště na texty mešního ordinaria z liturgie vyloučili, zazdili nebo přenechali převážně souborům staré hudby, které jsou většinou k víře lhostejné? Proč je zvuk píšťalových varhan charakterizován mysticky nadneseným výrazem mirus clangor? Tak by se odborník sotva vyjádřil. I můj vztah je k instrukci velmi zdrženlivý (psal jsem o tom roce 1969 v Opus musicum).

Specifickým problémem je latina. V gregoriánském chorálu je latina brána na vědomí jako samozřejmost. Těžší postavení má ve figurální hudbě. Někteří mladí kněží, kteří se latině nenaučili, ji doslova nenávidí a ve svých věřících pěstují názor, že poslední koncil latinu v liturgii zakázal. Nezazlívám církvi, že oslabila primát svého mateřského jazyka, když přistoupila na to, co přijal celý svět, který ke své škodě nahradil latinu angličtinou. Ani nezpochybňuji snahu učinit všem lidem liturgické texty přístupné v mateřském jazyce. Ale nechápu pohoršení některých zbožných katolíků nad tím, že papež „znovu zavádí latinu“, aby si „naklonil lefebvristy“. Vždyť církev se nikdy latiny nezřekla. Latina se dnes nemůže do kostelů vrátit, protože ji už nikdo nezná ani pasivně.

Musicam sacram vůbec nevzala v úvahu, že hudba nepůsobí na člověka jen obsahem zpívaných slov, ale ještě něčím jiným, co nemuzikální člověk nepochopí. Podle Musicam sacram by většina staré latinské hudby byla určena jen pro duchovní koncerty. Ale zkušenost mne přesvědčila, že naši věřící o koncerty nestojí a že i tu těžkou figurální hudbu snesou snáze při liturgii nebo při nějaké pobožnosti. Je-li kostel plný při duchovním koncertu, většina jeho návštěvníků nepatří k těm, kteří chodí v neděli do kostela. Přiznejme si, že většina duchovních koncertů je prakticky pořádána pro nevěřící. Možná, že některé z nich přivede hudba k uvažování o víře, ale sám tomu příliš nevěřím.

Dovolte mi ještě závěrečnou úvahu. Přiznám se, že tzv. křesťanskou populární hudbu, se vším, co lze pod tento pojem zahrnout, nemám rád. Proto ani nemám pro tento druh hudby hodnotová měřítka. Na druhé straně jsem k ní tolerantní, pokud nepřekročí určitou mez a pokud mi není vnucována. Dokonce uznávám, že texty některých kytarových písniček dokáží dnešní lidi lépe oslovit než texty některých tradičních kancionálových písní. Připouštím dokonce, že se možná něco v mentalitě současného člověka změnilo, co já dobře nechápu a že musíme pokorně čekat, jak se s tím Duch Svatý vypořádá. Protože se nevěřím, že současný stav hudby v našich kostelích je jen přechodný nebo dočasný a nechci jen kritizovat, pokouším se hledat vysvětlení. Napadly mi tři hypotetické možnosti:

1) Celková hudební nevzdělanost a primitivismus naší společnosti. To platí i o většině mladých kněží, kteří jsou jakýmsi vzorkem většinové společnosti, která je po stránce uměleckého vkusu na velmi nízkém stupni. Nevadí jim slyšet v kostele to, čemu jsou zvyklí naslouchat v televizi a rozhlase. Jinou hudbu neznají a jsou přesvědčeni, že to je nová křesťanská hudba. Mladí kněží jsou přesvědčeni, že tato hudba je dobrým nástrojem nové evangelizace. Jestliže mladí milují kytary, bubny a keyboardy, zamilují si i Krista. Proto je situace taková, jaká je. Bylo tomu tak i v minulosti, před padesáti, před sto lety? A byloli tomu jinak, proč?

2) Masový vstup plebejského prvku do sakrálního prostředí. Zdá se mi, že něco podobného se sit venia verbo již jednou v dějinách hudby odehrálo. Plebejským nebo mírněji řečeno lidovým prvkem byla v 16. století duchovní píseň v národním jazyku. Zasloužili se o ni naši odoučení bratři husité, utrakvisté, čeští bratři, kalvíni. Církev, tvrdošíjně lpějící na latině, jako jediném liturgickém jazyku, přijala tuto novotu nerada a trvalo dvě stě let, než ji přijala za svou. Nebudu se zde pouštět do úvah, do jaké míry, kdy a z jakých důvodů pronikly do duchovního zpěvu i melodie světské. Jde mi spíše o to, že i dnes zažíváme v kostelích něco, co bychom mohli označit jako vpád plebejského nebo spíše světského, vulgárního vkusu. Jestliže si dnes neumíme představit bohoslužbu bez zpěvu písní kancionálu, kladu provokativní otázku: Nestojíme dnes na začátku epochy, ve které kytary, bubny a keyboardy vytlačí z kostelů všechny ostatní hudební druhy?

3) Chrámová hudba přijala styl postmoderny. Domnívám se, že vysvětlení dnešního stavu chrámové hudby můžeme hledat v hojně používaném pojmu postmoderna. Postmoderna se vyznačuje bouráním nejen estetických, ale i morálních přehrad. Postavila do jedné řady operu, Hradišťana, Lucii Bílou, Bacha, Moravanku, Karla Gotta, Českou filharmonii i hard rock. Je to dobře patrno z pořadů našeho rozhlasu i televize i z posledních programů hudebních festivalů jako je Pražské jaro nebo Brněnský podzim. Každá celebrita, která produkuje nějaké akustické projevy je označována za umělce. Není stav naší chrámové hudby také jen odrazem této současné tendence? Postmoderna totiž zahrnuje pod pojem kultura cokoliv.

Církev vždy usilovala o vytyčení hranice mezi světským a profánním. Byla tato snaha historickým omylem, který se v jedenadvacátém století přežil? Potřebuje nová evangelizace k svému úspěchu rezignovat na kulturní hodnoty? Propast mezi tím, co čteme ve studiích o církevní hudbě a mezi hudbou, se kterou se denně v našich kostelích setkáváme, je stále hlubší, jakoby jedno nesouviselo s druhým. Bylo skutečně přáním posledního koncilu šířit nejvyšší duchovní ideje pomocí nástrojů pokleslé kultury?

------------------------------------------------------------------------------------------------
in: 70. výročie vydania Jednotného katolíckeho spevníka: Zborník príspevkov z muzikologickej konferencie : Dolná Krupá, 22.-23.11.2007. Zostavila Sylvia Urdová. Trnava, Bratislava 2008, str. 145-149. Prof. Jiří Sehnal, CSc. http://www.musicology.upol.cz/profiles/sehnal.html
(svolení k publikaci dalo Hudobné múzeum Slovenského národného múzea a Spolek svätého Vojtecha)