Trest pro znásilněnou?

Autor: Michael <michael(at)vevetecky.cz>, Téma: Ostatní texty, Vydáno dne: 20. 05. 2009

aneb jak se případná těhotenství zneužívaných dětí využívají v argumentaci pro potraty

Exkomunikaci jako nenapadnutelný trest Katolické církve použili brazilští biskupové proi lékařům, kteří nechali potratit devítiletou dívku, znásilněnou otčímem a těhotnou dvojčaty. Vzápětí se mediální zprávy zaměřili na „nevinnou oběť odsuzovanou církví“. Arcibiskup z Olinda a Recife, monsignor José Cardoso Sobrinho musel vysvětlit, že „jde v očích církve o zločin, a že lidské zákony nemohou být nadřazeny těm Božím“. A Vatikán potvrdil, že šlo o „spravedlivou exkomunikaci pro lékaře, kteří znásilněnou nechali potratit“. Nelze upadnou do omylu moderních případů: potrat jako přímé a úmyslné zabití nevinné a bezbranné bytosti je větší zlo než násilí v rodině. A stavět proti sobě dva extrémní případy není rozumné. Také se vyloučení z církve netýká pouze této události, ale všech potratů.

Podle odborníků i provedení interrupce obsahuje pro holčičku vážná zdravotní rizika. Brazilské zákony povolují potrat jen v případě znásilnění nebo ohrožení života matky. Tato dívka spadala do obou kategorií, jenže i výkon byl rizikový. Protest biskupa směřoval k tomu, že „když lidský zákon, zákon vyhlášený lidmi, je proti Božímu zákonu, nemá tenhle lidský zákon žádnou hodnotu“. A potvrdil platnost automatické exkomunikace pro všechny zúčastněné (vyjma dívky). Potrat v tomto případě nebyl řešením: k traumatu tříletého zneužívání přidal jen další trauma. Jestli byla znásilněná, potřebuje pomoci. A místo, aby jí byla pomoc poskytnuta, se – legálně a byrokraticky – zbaví problému. Přesněji řečeno: společnost se zbavila problému; ale jí samotnou se nikdo nezabýval.
Tuto hypotézu doložilo svědectví matky, že jí – negramotnou – lékaři nechali podepsat (otiskem prstů) v nemocnici „nějaký papír“. Po stížnostech od duchovních matce řekli, že „dcera je v ohrožení života“ a v „ohrožení života“ ji převezli za podpory skupiny feministek do jiné nemocnice, aniž by rodině mohli kněží více pomoci.

Určitě by podání preparátu mělo následovat, pokud se něco děje, a ne při pouhém konstatování, že by nemusela zvládnout porod. Zvlášť když je z 30. let minulého století doložen v Latinské Americe porod císařským řezem u 6ti leté dívky.

Vyloučení z církve je oznámením o zpřetrhání svazku hříchem. Zabraňuje účastnit se společenství církve, jelikož v tomto případě lékaři silně zhřešili. Dívky se týkat nemůže kvůli nepřičitatelnosti vzhledem k věku a situaci. A formálně vzato se netýká ani nevlastního otce pro jeho protestantskou příslušnost. Snad tato prohlášení zajistila, že se na ubohou dívku po zprávách druhý den nezapomnělo - a stala se výtkou, že pomoc a prevence jsou přednější. Vedle dívky byla totiž zneužívaná i 14ti letá invalidní sestra. Pomoc jim, i matce (když bylo vysloveně uvedeno, že se exkomunikace netýká ani jí, mohlá být i ona obětí), přijít dříve, než když ji farář navštěvoval v 230 km vzdálené nemocnici.