Rybářská odysea

Autor: Martin <martin(at)vevetecky.cz>, Téma: Ostatní texty, Vydáno dne: 11. 12. 2008

Když je horko k zalknutí a ryby se před letní, bronzovou oblohou schovají až na nejhlubší místo rybníka pod kořeny staré olše, opřu pruty do kouta, přemotám vlasce, a barevná perka, policajty a olůvka roztřídím zpátky do krabičky.

Žížaly velkomyslně propustím na svobodu a veškerý rybářský cajk uctivě pošoupnu do kouta se slibem „okamžité aktivace“ po prvním dešti.

Koho by to nezlobilo: těsto z nejlepších laskomin, třikrát převařené, kterému kapr, tloušť i malá vranka nemůže odolat, rozmáčí se pomalu na háčku a padá bez užitku na dno, kde si ho dýchavičný kapr-profesor, vysmívající se po léta všem rybářům, pomalu a opatrně zbaští...

Rybařina je v pytli, říkal jsem si, tak co se zbytkem dovolené.

A že na výlet.

Webové stránky, kterými penzion u přehrady v Podstrání vnadil na hosty, byly plné lákadel: lodičky k pronajmutí, koupání, společenské večery a považte, ráj rybářů! Hoj! Magneta, klapky na patnáct, šťouchanec do vrtule a Felície kosmickou rychlostí sta kilometrů za hodinu začala nemilosrdně trhat asfalt.

Lesní chata se choulila v ranním oparu, který se opatrně nesl od vody a srážel se na něžných lístcích trávy v subtilní krůpěje rosy. S tajemným zaskřípěním se otevřelo okénko bufetu a paní majitelka vynesla ceduli s nabídkou nejlákavějších nápojů a pokrmů, kde nechyběly takové pochutiny jako kapr na modro, štika po mlynářsku, nebo uzený candát.

Nekecali.

Toť ráj rybářů a milovníků vodní říše vůbec, říkal jsem si. Nevadilo mi ani, když se přímo vedle mě znenadání zakymácely kopřivy, a z jejich středu se zvedla orosená hlava, ne nepodobná Rumcajzovi, která nesena třesoucí se, nicméně funkční motorizací, pozdraviv mě: „nemáš špeka, vole,“ odkráčela k okénku, kde asertivně a velmi neodbytně vyžadovala láhev rumu. Najednou někdo udeřil do bubnu. Haupttrefou tremolující zrosená hlava pekelně zařvala, zanořila se zpět do trávy mezi klestí, zatímco paní od okénka, s pohledem ublíženého, začala sbírat úlomky rozbitého popelníku.

Omámen přírodní scenerií, nevěnoval jsem pozornost podobným, zdánlivě marginálním signálům. O to strašlivěji mi do zad vrazila dýku realita. Lodičky majiteli penzionu prý odnesla velká voda a koupat se v hrachové polévce, kterou přehrada přetékala, se mi moc nechtělo. Taky příslib společenských večerů se poněkud smrskl na zvrácenou produkci narcistních kytarobijců, jejichž píseň: „Jede jede mašinka,“ přivedla k šílenství i známého neznaboha a existencialistu profesora Adlera, který vyslechnuv asi dvacetkrát hodnotný text této písně, nečekaně udeřil pěstí do stolu a rozlítiv se křičel: „tááák, Haidegře! Konečně! Přišel čas! Zúčtujeme spolu! Obrať se a přijmi Unii!“ Následně se rozeštkal a za zpěvu písně Neunundneunzig Luftballons se snažil odtéct výlevkou na toaletě.

Začalo mě to otravovat, a tak jsem si nad ránem půjčil pruty a koupil lístek od majitele penzionu. Vidličky jsem zapíchl do kamenitého břehu, první prut nahodil s pérem, druhý s olůvkem na těžko. Pořád lepší, než společenské večery s mašinkou, říkal jsem si a opřel hlavu o rozpolcený pískovcový kámen, který jakoby vyrůstal ze země. První sluneční paprsky právě začínaly ředit noční modř...

... „Haló, pane, pojďte s námi,“ ozvalo se nade mnou. Otřepal jsem se a dozvuk křiku předchozí noci se změnil na vesnickou selanku s echem doléhajícího kdákání slepic, jehož neurčitý takt občas narušovalo pouze smělé kokrhání kohouta.

„No tak, pojďte, nenechte se nutit,“ zaslechl jsem znovu, tentokrát hlasitěji: „neležte tam a pojďte s námi.“ Mžoural jsem očima jako čerstvě vyoraná myš a sledoval, co že se to okolo mě vlastně děje. „Tak pane, vstaňte a seberte se, to už není legrace; mysleli jsme, že jste mrtvý a vy si tady jen tak chruníte,“ naoko nadávaly tři mladé, krásné slečny v bílém.

„Pojďte s námi na pouť!“

Nohy mě začínaly bolet, jako kdybych prošel Kalvárii desetkrát tam a zpátky. Zejména levá noha oplývala pod kotníkem puchýřem, zvícím velikostí polévkové lžíce. Zástup se zastavil před kostelem a praporce byly odloženy. Vešel jsem dovnitř.

Chlad v kostele byl čarovný; líně se vlnil a ssál se do horkého vzduchu z venčí, protékajíc okolo mě, jakoby poslední varhaník zapomněl vypnout dmychadlo a nechal znít pouze nejdelší dřevěnou píšťalu, kde nejhlubší tón varhan, ač vysvobozen z rozsahu lidského sluchu, přesto je vnímán.

„To jste hodný, že jste tu s námi, “ zašeptla nesměle jedna z družiček, kterou jsem potkal před kostelem. Docela mi to imponovalo a popotáhl jsem si suk na své nejhezčí, modrobílé kravatě.

Začala Mše.

„Introibo ad altare Dei,“ zněla nečekaná slova kněze.

„Ad Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ Odpověděl se správným přízvukem ministrant.

No ale, tohle není možné! To je snad stup... a než jsem dopověděl ozvalo se:

"Judica me, Deus, et discerne causam meam de gente non sancta; ab homine iniquo et dolosoerue me."

Kde to vlastně jsem... - a zase jsem slyšel od ministranta:

"Quia Tu es, Deus, fortitudo mea! quare repulisti et quare tristis incedo, dum affligit me inimicus?"

...Seděl jsem v lavici jako přibitý a periferií oka sledoval, kdy si mám kleknout, kdy vstát a co říkat. Najednou se všichni zvedli a klekli si k zábradlí. Ta pěkná družička si klekla vedle mě:

Původně jsem chtěl protestovat, protože to ponižuje moji lidskou důstojnost, klekat si, opírat se o jakési žbrdlení, a s nastavenými ústy o něco žádat jako trouba. A vůbec snižuje moji lidskost otevírat hubu a nechat si do ní něco vkládat. Nejlepší je natáhnout ruku, kterou jsem si před chvílí lecos utíral. To je důstojné člověka!

Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam meam in vitam Aeternam....

Sanguis Domini nostri Jesu Christi custodiat animam meam in vitam Aeternam...

Co jsme ústy přijali, Hospodine...

„Ne ne ne! Druhý vatikánský koncil hovoří jasně,“ křičel jsem tak, až mi zaléhalo v uších...

...„Co tady křičíte, nejste zde na pastvě; tady je ráj rybářů,“ hulákal na mě ohavně vousatý chlap a lovil moje pruty, které si pomalu razily cestu hrachovkou. Otřepal jsem se a byl rád, že jsem zpět v údolí u hladiny špenátové polívky. „Máte lístek?“ Ptaly se vousy. „Mám,“ řekl jsem a ukázal kartičku. „Tak to je v pořádku. Ale tady nebuďte. Posuňte se radši vedle za tuhle zátoku.“

„A to jako proč?“ Ptal jsem se.

„No, v té malé zátočince pod starou osikou byste mohl něco chytit.“

„Leda průvan. Proč tady nemám být?“

„Podívejte. Když jsem šel ráno okolo, zrovna vás to bralo. To jste si ustlal ausgerechned na těchhle několika kamenech. Viděl jsem, jak si dáváte škatuli s červy pod hlavu a začínáte zabírat. Nevím proč, ale když jsem přišel, řval jste ze spaní jako pominutý.“

„Pořád jste mi neodpověděl na moji otázku. Odpovíte mi?“

„Možná. Asi se budete smát. Totiž přesně v těchto místech byl kostel. A šutry, o které si opíráte hlavu jsou zbytky oltářních kamenů. Ten kostel nebyl nikdy odsvěcen,“ řekly vousy.

„Aha, máte na mysli, když se napouštěla přehrada,“ hádal jsem.

„Ale kde, přehrada se napouštěla v třiašedesátém, zatímco tenhle kostel byl rozstřílenej rudýma gardama už v pětačtyřicátým. Víte, tady bylo po válce hodně Němců. A když se před odsunem chtěli naposled pomodlit, ergéčka vyhodili kostel do vzduchu; i s náckovským farářem a včetně několika němčourů. Byla to taková šlupka, že to shodilo z rajnovské radnice střechu i s kohoutem, a nakonec z kostela zbyly jenom tyhle kameny. Toho kohouta bylo škoda.
Jo, říká se, že v tom kostele byly s náckama taky tři družičky, který se chystaly na primici nějakého kněze. Ale pane, kdo by tomu dnes věřil! Dneska s tím internementem, či jak se tomu tentononc“....



Taky si myslím. Je to místní finta, kterou placený porybný láká turisty. Jak jinak.

Jenom mi nějak nedochází, kde jsem mohl přijít k puchýři na levé noze o velikosti polévkové lžíce. Bolí jako čert a povážlivě se podebírá. Budu muset zajet do Bohnic na návštěvu za profesorem Adlerem, a při té příležitosti se zeptat lékaře, co si o svém zážitku mám myslet.

Do telefonu mi pan doktor řekl ať určitě přijedu, že už se na mě moc těší...